Z jeho obsáhlého referátu jsme vybrali některé zajímavé pasáže, které mohou být užitečné i pro nás.

Důl je otevřen štolou, která má šířku 6,5 m a výšku 5,5 m. Uhelnou sloj dosáhl v délce 2,3 km. Způsob otvírky a přípravy je na obr. 1.

Obr. 1 Schéma otvírky dolu, (povšimněte si označení slimline. V jejím okolí byly trhliny v půdě, které komplikovaly uzavření). PRDH (Pike River Degasification Holes), je označení vrtů pro vyvedení degazačního potrubí.

Plynodajnost sloje mocné 3 až 12 m je 10 m³/t. Úklonná štola zasáhla sloj v nejnižším místě a emise plynu byla nejvyšší v raných vývojových fázích dolu.

Byla zavedena degazace a pro svedení plynu byla navrtaná řada vrtů ve sloji. Degazační systém byl z dolu vyveden rovněž vrty (PRDH). Také výdušná jáma hluboká 110 m byla zhotovena pomocí vrtací techniky. 40 m ode dna jámy se před vyztužením v nepevné horninové vrstvě zbortilo a tento úsek musel být zaplněn betonovou směsí. Protože k hlavě jámy nevedou žádné přístupové cesty, zaplnilo se havarované dno pomocí helikoptéry. Vyplněný havarovaný úsek se pak obešel z dola, jak to ukazuje obr. 2. Letecký snímek větracího zařízení výdušné jámy byl zveřejněn v Záchranáři 4/2010.

Štola délky 2,4 km a tato šachta (obr. 2), byly jedinými východy z dolu.

Obr. 2. Výdušný vrt (jáma) dolu a způsob obejití havarovaného úseku.

Průběh záchranné akce

V Záchranáři 4/2010 byly podány základní informace o prvních zásazích po vzniku exploze. V referátu pana Wattse jsou uvedeny další zajímavé podrobnosti. Vyplývá z nich, že po získání odběru vzorků plynu z dolu se došlo k závěru, že v dole existuje otevřený oheň a zřejmě se jednalo o oheň, kdy hořel čistý metan. Experti a havarijní komise dospěli k závěru, že bude nutno provést vrty z povrchu, aby bylo možno odebrat další vzorky z určitých pracovišť. Byla určena lokalita, kde se bude vrtat a rychle se shromáždil tým vrtařů. K přepravě materiálu a pracovníků pro vrtání musela být opět použita helikoptéra. Že se nejednalo o snadný úkol, si lze domyslet podle obr. 3, na kterém je příslušná vrtací souprava na určeném místě. Osádka při vrtání pracovala nepřetržitě a v těžkých geologických podmínkách, souvisejících s pevností průvodních hornin, dokončila 165 m vrtu 24. listopadu 2010. Po odebrání vzorků konstatoval profesor David Cliff z University Queensland, že v dole hoří metan. Krátce nato došlo k druhé explozi.

Obr. 3. Souprava pro průzkumný vrt, kterým se odebíraly vzorky plynů.

Po této druhé explozi báňští záchranáři opakovali svůj dřívější návrh, že důl musí být buď uzavřen, nebo se musí okamžitě přistoupit k inertizaci.

Po druhé explozi, která byla tak zničující, že bylo jasné, že v dole nemohl nikdo z 29 pohřešovaných přežít, byla tato smutná skutečnost oficiálně oznámena rodinným příslušníkům.

Třetí exploze nastala 26. listopadu 2010. Už nebyla tak silná, jako předcházející, ale zvýšila naléhavost požadavku, aby byl důl uzavřen.

28. 11. 2010 nastala čtvrtá exploze, která byla tak silná, že vyhodila sedmitunový uzávěr výdušné jámy. Okamžitě začal z výdušné jámy stoupat silný, černý dým. To nezvratně dokazovalo, že v šachtě hoří silný oheň. O tři hodiny později, začaly z výdušné jámy šlehat plameny, které byly 50 metrů vysoké. Oheň zuřil 11 dní, než se ho podařilo uhasit. Na obr. 4 je jeho intenzita dostatečně dokumentována.

Obr. 4. Intenzita požáru po čtvrté explozi.

V této situaci začal personál z australské báňské záchranné stanice Queensland Mines Rescue Service, připravovat a kompletovat GAG. Byl nastartován 1. prosince 2010 a běžel nepřetržitě do 12. ledna 2011.

20. prosince 2010 byla iniciována Floxal Nitrogen Plant (stanice zásobování dusíkem). Stanice měla ale nízký objemový průtok, takže vyvolala znepokojení a pro inertizaci v dole zůstal v provozu GAG.

Po čtvrté explozi zřejmě došlo k závalu v přístupové štole do dolu, přirozené větrání se přerušilo, ale plameny stále šlehaly z výdušné jámy. Zával v přístupové cestě znemožnil pronikání inertní směsi GAGu do dolu k oblasti ohně.

Nakonec se podařilo chlazením, po několika dnech oheň uhasit a záchranáři dopravili helikoptérou k výdušné jámě velký ocelový poklop a jámu uzavřeli.

Po uzavření výdušné jámy, vystoupilo v okolí jámy „slimline“ (viz obr. 1), významnější množství kouře a plynů. Vznikly obavy, že do dolu proniká trhlinami v půdě kyslík, který podněcuje oheň. Tyto obavy se později potvrdily. Záchranářské týmy pak v dýchacích aparátech strávily několik dní v okolí jámy slimline, aby injektáží utěsnili tuto komunikaci. Utěsnění bylo dokonalé a to umožnilo, aby byl GAG odstaven.

Obr. 5. Nasazení paroplynového generátoru intertního plynu GAG.

Závěrečné shrnutí

V závěrečné části shrnul pan Trevor Watts extrémní okolnosti, které představovaly trvalou výzvu pro management, a všechny osoby, které se podílely na záchranných operacích.

Neměli k dispozici žádná data, ani informace o složení plynu v podzemí.

Pro záchranářské týmy byl k dispozici pouze jeden vchod a to štola délky 2,4 km.

Degazační potrubí bylo po explozi roztrženo a tak se v dole nahromadil vysoký obsah plynu.

Přirozené větrání umožnilo dostatečný přísun kyslíku, aby pomohl k další explozi.

Byly pozorovány kouře, jak procházejí výdušnou jámou. Byly to dusivé plyny, nebo pocházely z ohně, který hořel v dole?

K výdušné jámě, ani k místům kde měly být zřízeny průzkumné vrty nevedly žádné cesty, proto se musela osádka i zařízení dopravit na tato místa helikoptérou.

Počasí znemož­nilo helikoptéře v řadě případů startovat.

Oblast je velmi strmý horský terén.

K rychlému a efektivnímu uzavření vtahu i výduchu nebyla k dispozici potřebná infrastruktura.

Do dolu pronikal řadou trhlin v půdě kyslík, který podporoval oheň. Tím se stalo uzavření dolu velmi obtížné.

Obr. 6. Konečná fáze usazení poklopu na výdušné jámě.

Všech 29 mužů, kteří zůstali v dole, byli dobří známí těch, kteří se na záchranné akci podíleli. Mnoho lidí ztratilo blízké přátele nebo členy rodiny a záchranáři Nového Zélandu ztratili velmi respektované kolegy, kteří pracovali 22 let v záchranářské organizaci.

Navíc je nutno ještě uvést, že důl Pike River Coal Ltd. přešel tři týdny po první explozi pod nucenou správu. Důl zůstane pod kontrolou policie, dokud nebude v březnu 2012 definitivně převeden pod důlní nucenou správu.

Podle [1] se v různých zemích používají protivýbuchové uzávěry buď jako pasivní nebo aktivní. Pasivní uzávěry se dělí na uzávěry s kamenným prachem nebo vodní. Aktivní uzávěry se označují jako spouštěcí.

Uzávěry s kamenným prachem

Německo, Polsko:

Mají obdobné předpisy a rozeznávají lehké a těžké prachové uzávěry, v závislosti na lokalitě, kde mají být použity. Předpisy je stanovena požadovaná hmotnost prachu na jednotlivé přehradě i celkové množství. To musí dosahovat 400 kg kamenného prachu na 1 m² profilu díla.

Vodní uzávěry

Německo: Vývojově se dospělo až k uzávěře typu 3 a 4. Typ 3 je koncentrovaná uzávěra, typ 4 uzávěra dělená.

Japonsko: Vodní vaky jsou upevněny háky a očky po obou stranách díla.

Polsko: Polské vodní uzávěry jsou obdobné jako Německé a mají kapacitu 40 litrů.

Francie: Jde o kombinované řešení mezi německým a polským způsobem.

Velká Britanie: Používá 2 typy uzávěr, 50 a 25 litrů. Celkový objem vody musí být minimálně (22 lb/ft2) 107 litrů na 1 m² díla a maximum je (40lb/ft) 5,92 litrů na délku uzávěry.

Kanada: Na dole Sparwood mine se používaly uzávěry obdobné japonským a na dole Prince colliery byly německé typy.

Samospouštěcí uzávěry

Je známo několik principů samospouštěcích uzávěr:

- senzor na principu ultra fialového světla,

- infračervený senzor,

- tepelný termočlánek,

- tepelně mechanický senzor,

- senzor iniciovaný výbuchem.

Samospouštěcí uzávěry se používaly, případně ještě používají, v Belgii, Francii, Německu, Polsku a Velké Britanii. Polské samospouštěcí uzávěry fungují na principu termočlánku a infračerveného detektoru. Při aktivaci uzávěry se z ocelového válce rozpráší suchý prach dusíku. Válec má kapacitu 4 nebo 8 kg hasicího dusíku, který je uložen pod tlakem 12 MPa. Samospouštěcí uzávěry také používala Velká Britanie. Tyto dokonce prošly zkouškami i v USA i když tam do dolu nasazeny nebyly.

Pohled na ústí pokusného tunelu

Z práce [2, 3] lze zjistit, že aktivní protivýbuchové uzávěry byly ověřovány a zřejmě jsou i používány v Jižní Africe, Austrálii i na Novém Zélandu. Při zkouškách například v Kloppersbos v Jižní Africe nebo Tremonia v Německu a v praxi se prokázalo, že vodní uzávěry na principu zavěšených vaků jsou účinnější ve srovnání s tradičními. Proto se zmíněné země zaměřily na takový typ s označením SkillPro-CSIR.

Příklad zkoušek jak probíhají v Kloppersbos je na fotografii z tunelu a obr. 1.

Schéma pokusného tunelu Kloppersbos v Pretorii

Na pokusném zařízení v Pretorii, Jižní Afrika, byla mimo jiné ověřována účinnost protivýbuchových uzávěr s kamenným prachem. V uzavřené části tunelu byla iniciována k výbuchu metano-vzdušná směs. Ve vzdálenosti 20 až 50 m bylo na šesti přehradách rozmístěno 35 kg uhelného prachu. Ve vzdálenosti 64 až 94 m pak byla na řadě protivýbuchových uzávěr rozmístěna směs uhelného a inertního prachu. Množství inertního prachu se pak zvyšovalo tak dlouho, až nedošlo k přenosu exploze k ústí tunelu.

Podle [4] se v Austrálii zvýšila účinnost protivýbuchových uzávěr s kamenným prachem snížením velikosti částic kamenného prachu a přidáním chemických látek, které obsahují fosforečnan amonný a sůl. Přesto se ale věnuje větší pozornost aktivním barierám.

Práce [1] uvádí také aplikaci aktivních protivýbuchových uzávěr v Rusku. Jsou založeny na principu infračerveného paprsku.

V Rumunsku se používaly protivýbuchové uzávěry na principu ultra fialového světla.

Podle [5] má Indie ve spolupráci se SkillPro zájem o zavedení aktivních protivýbuchových uzávěr, které mohou během několika milisekund rozptýlit do explosivní vlny 0,25 t vody, a tím výrazně limitovat její šíření. Milníkem při názorech na tento způsob ochrany se staly zkoušky ve zkušebním zařízení v Pretorii, Jižní Afrika, v roce 2011. Austrálie pak provedla první sérii provozního ověření. Bylo při ní během 0,5 rozprášeno ze 180 trysek 240 litrů vody.

V Indii také vyzkoušeli nový typ vodních protivýbuchových uzávěr, jejich použití je uvedeno na obr. 2.

Obr. 2: Nová úprava vodních protivýbuchových uzávěr podle SkillPro (Indie)

Z Ukrajiny se podařilo zís­kat tyto informace [6]: Nepoužívají se vodní uzávěry, protože se tomuto systému nevěří. Občas aplikují uzávěry s inertním materiálem a zejména preventivně ošetřují nebezpečná místa.

Podle [7] jsou protivýbuchové uzávěry v ruských dolech předepsány. Ze zdroje [8] jsem získal foto dokumentaci z fárání do dolu v Číně a obr. 3. Lze z ní odvodit, že protivýbuchové uzávěry se v čínských dolech používají.

Obr. 3: Vakové protivýbuchové uzávěry na výdušné straně porubu jednoho dolu v Číně

Literatura:

[1] Zou, D. H. , Panawalage, S.: Passive and Triggered Explosion Barriers in Underground Coal Mines [online]. Elektronický soubor webové stránky The Canadian Institute of Mining (Canada), 2001. URL:http://www.cim.org/ugcoal/ projects/ Explosion%20Barriers/explsnv4.pdf

[2] http://www.cfd.com.au/cfd_conf09/PDFs/230COL.pdf.

[3] http://www.skillpro.com.au/index.php?option=com_content&view=category&layout

=blog&id=5&Itemid=8]

[4] [http://www.acarp.com.au/abstracts.aspx?repId=C5430]

[5] http://www.bmtindia.org/News/?/117/0/864

[6] prof. Vitalij Privalov – Národní technická univerzita v Doněcku, konsultace při návštěvě na VŠB-TU Ostrava dne 15. 11. 2011

[7] Bezpečnostní předpisy pro uhelné doly (PB 05-6-18-03). Výnos Ústředního báňského úřadu Ruska 5. 6. 2003 4. 50

[8]. Smička, V. Provázek, J.: V. mezinárodní konference IMRB v Číně. Záchranář 4/2011.

Hejnic: Jaké požadavky musí splňovat záchranář?

Barták: Musí být zdravotně způsobilý pro výkon záchranářského povolání, dnes absolvuje nejen roční preventivní prohlídku, ale i zátěžový test na speciálním lékařském pracovišti. Musí být starší 21 let, musí mít dvouletou praxi v provozu a musí absolvovat záchranářský kurz, pak se může stát dobrovolným záchranářem. V současné době se kurzy provádějí na HBZS v Ostravě. Po dvouletém působení jako dobrovolný záchranář se může stát záchranářem z povolání.

Hejnic: Jaká byla činnost záchranné služby po roce 1990?

Barták:  V souvislosti s pokračujícím útlumem těžby došlo v roce 1994 ke změně působnosti Revírní BZS, které zůstala jen pracoviště TÚU a DCHT v oblasti Stráž pod Ralskem, a následné transformaci na ZBZS od 1. 1. 1995. To vedlo ke snížení počtu členů pohotovosti na 7. Pohotovost tvořili 4 profesionální bánští záchranáři, 2 dobrovolní záchranáři z DH I nebo DK I a 1 dobrovolný záchranář z povrchu (DCHT, CHÚ). Stále byla zachována snaha o rovnoměrné rozmístění dobrovolných záchranářů do směn a do profesí, ať už v podzemí nebo na povrchu, v rámci podniku.

Dýchací přístroje MEDI 17 128 se sklolaminátovým obalem vyráběné v Lipsku, byly odolnější pro práci v chemickém průmyslu.

S likvidací podzemních pracovišť v roce 2001 se zredukoval počet členů stálé pohotovosti na pět. Čtyři byli záchranáři z povolání a jeden dobrovolný záchranář. Postupem času se počet členů pohotovosti ustálil na šest. Čtyři profesionální záchranáři a dva dobrovolní – z důvodu použití chloru (Cl2) při čištění důlních vod.

Protože byly a jsou v o. z. TÚU používány různé chemické látky, bylo již v době vzniku Povrchové záchranné protichemické služby (PZPS) přistoupeno k vybavení záchranné stanice v Hamru na Jezeře různými protichemickými obleky lehkého typu a obleky pro práci v plynném a v agresivním prostředí. Tato výbava se postupně modernizuje tak, jak ji modernizují výrobci. V současné době je ve výbavě lehký oblek Sunit pro práce s méně agresivními chemikáliemi na DCHT, SLKR 1, NDS-ML a stáčírně kyselin a „těžký“ oblek Dräger pro práce s Cl2 a koncentrovanými látkami. Rozsah prací prováděných záchranáři se v poslední době ustálil. Provádíme práce v nedýchatelném a zdraví škodlivém ovzduší, práce nad volnou hloubkou nebo ve výškách, nebo kontrolní činnost podle § 5 vyhlášky č. 49 /2008 Sb. ČBÚ Praha. Jde o kontroly vodních přivaděčů a kanalizačních sběračů, které byly vyraženy hornickým způsobem, a preventivní činnosti. To jsou kontroly lékáren, hydrantů, hasicích přístrojů a dodržování bezpečnostních předpisů. Tento výčet prací není konečný.

"Těžký" oblek Dräger 500 PS používaný pro práce s chlorem a koncentrovanými látkami.

Dříve se používaly pro práci v chemickém prostředí odolnější a lacinější laminátové přístroje z NDR typ MEDI 17 128. Ty se ale nesměly používat v podzemí. Tam, kde kvůli nedostatku místa nebylo možno použít větší kyslíkové dýchací přístroje, se používaly vzduchové přístroje Saturn S – 5 (1000 litrů vzduchu) a Saturn S – 7 (1400 litrů vzduchu), vyrobené v ČR firmou MEVA. Tento problém přetrvává i do současnosti. Jedná se především o čištění čpavkových návěsů, které mají velmi malý vstupní otvor.

Humanitární pomoc z Hamru do bývalé Jugoslávie v roce 1991.

Saturny jsou závislé na dýchání uživatele, od toho se odvíjí i doba použití, tedy kolem půl hodiny. V minulém čísle uvedené kyslíkové Drägery mohou podle typu použitého pohlcovače pracovat dvě nebo čtyři hodiny.

Do bývalé Jugoslávie jsme jeli v roce 1991 s humanitární pomocí. Organizoval to MUDr. Vít Švancara, z bývalé Rychlé záchranné pomoci ve Stráži pod Ralskem. Jel on, saniťák a sestra v Avii 21 F, a BZS Hamr se stejným autem, s osádkou Ing. Václav Vrubel, Karel Barták a Petr Chlumský. Vezli jsme deky, zdravotní materiál, potraviny, tekutiny a další potřebné věci. Odpoledne jsme vyrazili a jeli nonstop přes Maďarsko, ráno jsme byli na hranicích s Chorvatskem, kde nás očekával doprovod. Velel mu Miodrag, hned nás převlékli z červených záchranářských kombinéz do vojenských zelených bundeswehráckých uniforem a kukel, kvůli odstřelovačům jsme nesměli mít holou hlavu a nesmělo se kouřit.

Vzduchové dýchací přístroje typu SATURN vyráběné firmou MEVA se používají ve zúžených prostorech.

Ty nás provázely po oblasti kolem Vukovaru, kde se o pár kilometrů dál ještě střílelo. Před letadly jsme se schovávali do kukuřice, nebylo jasné, které straně patří, Migy 21, srbské i chorvatské, měly stejné výsostné znaky. Vyložili jsme pomoc a týden jsme pomáhali při ošetřování poraněného civilního obyvatelstva v jejich zdravotním středisku, kam byli zranění sváženi. Byli jsme i ve vesnici kde žili převážně čeští starousedlíci. Jedna ze sester se jmenovala Sarajka, trochu rozuměla česky, pomáhala nám při domlouvání se zraněnými, říkala, že její manžel – voják je nezvěstný. Nazpátek nás doprovodilo chorvatské vojenské vozidlo ke hranicím Maďarska.

V době katastrofy, důlní pole březohorského revíru bylo 1 620 metrů dlouhé a 950 metrů široké a zabíralo plochu 154 ha. Jednotlivé doly byly mezi sebou na mnoha patrech propojeny. Hloubky dolů v r. 1892 byly následující: Prokopský důl 909 metrů, Anenský 942 m, Šev­čínský 991 m, Vojtěšský 1099 m, Mariánský 1100 m.

Délka chodeb včetně dobývek spolu s výškou komínů a jam přesahovala 400 km. Větrání tehdy bylo přirozené a v některém ročním období docházelo ke stagnaci či úplnému obrácení (zvratu).

V poledních hodinách čekali čtyři horníci: Emanuel Kříž, Václav Havelka, Jan Kadlec a Alois Nosek na výjezd stoupacím strojem na Mariánském dole na nárazišti 29. patra 950 m pod zemským povrchem. Dvířka ke stoupacímu stroji byla uzavřena, neboť podle pořádku z ranní směny, která začínala ve 4 hodiny ráno a končila ve 12 hodin, nárok na přednostní jízdu měli kamarádi z nejhlubšího 32. patra z hloubky 1 100 metrů.

Stoupací stroje, toto unikátní zařízení vlastnily, důl Anna a Mariánský. Na dole Marie byl stoupací stroj poháněn parním strojem a do provozu byl uveden v roce 1854 a tehdy soutyčí mělo délku 455 metrů. Postupně bylo prodlužováno až do hloubky 1 060 metrů. Fárání si vyžadovalo značnou pozornost a dovednost, při přestupu ze stupadla na stupadlo, a proto si havíři kontrolovali své kahany. Světlo bylo nutností! Nutno připomenout, že fárání z hloubky přes 1 000 metrů trvalo ¾ hodiny, a proto do vrchních pater se fáralo po žebřících, aby se usnadnilo fárání do větších hloubek.

Pomník obětem neštěstí na Březových horách

Jízda na stoupacím stroji vyžadovala dobrou viditelnost, při chybném přestoupení to znamenalo pád do sta metrové hloubky. Proto si každý z havířů kontroloval svůj olejový kahan. Emanuelu Křížovi dohoříval knot. Dohořívající oharek knotu odhodil a ten s největší pravděpodobností zapadl do zásobníku pod náražím 29. patra. Ten byl ve dřevěné výztuži a snad v něm byla i koudel prosycená oleji a zbytky dřeva. To vše bylo pravděpodobnou příčinou požáru.

Tímto strojem v poledních hodinách vyfárali výše uvedení havíři, kteří později shodně vypovídali při soudním řízení, včetně Emanuela Kříže.

V Příbrami na březových horách se pracovalo v osudný den na dolech: Anenském, Prokopském, Ševčínském a Mariánském. Revír byl rozdělen na dvě části, oddělení z hlediska řízení. Jedna část revíru byla řízena z dolu Anna a druhá z dolu Vojtěch. Báňské práce byly prováděny od 7. patra v hloubce 191 metrů až do hloubky 1 100 m na 32. patře.

Požár na 29. patře zjistili havíři sjíždějící stoupacím strojem na odpolední směnu. Sjíždějící se na 7. patře míjeli ještě se třemi horníky, kteří vyjížděli z 29. patra a právě sjíždějící viděli požár výdřevy na 29. patře a vrátili se stoupacím strojem nahoru, aby to ohlásili. Mezi dobou výjezdu ranní směny, tedy po jejich výjezdu, uplynula více než hodina. Závodnímu dolu byl požár hlášen v půl druhé odpoledne, ve dvě hodiny se jedovaté kouře přiblížily k Ševčinskému dolu a za půl hodiny zaplnily celý Vojtěšský důl, ale to již požár důlní výdřevy zmohutněl a od hořícího zásobníku (sklípku) byla zapálena výdřeva v dole Mariánském.

Parametry Mariánské šachty: hloubka 1 100 metrů, 32 pater. Konstrukce jámy: profil 6×3 m, výztuž v celé délce dřevěná, dřevěné věnce o rozteči 1,5 m, takže v celé délce jámy bylo zabudováno 800 dřevěných věnců. Mimo ně byly v šachtě zabudovány rozpěry, v lezních odděleních dřevěné povaly a samozřejmě celá konstrukce stoupacího zařízení byla dřevěná. Bylo zjištěno výpočtem, že v jámě bylo 800 m3 dřeva, dřeva suchého a mastného od mazání některých částí stoupacího stroje,

Náraziště 29. patra bylo rozděleno na tři prostory. Nejvýše bylo náraziště sloužící ke shromažďování vozíků z důlních děl, k sjezdu a vyjíždění horníků. Střední prostor byl zásobníkem rudnin a dolní prostor sloužil k plnění důlních vozíků ze zásobníku.

V době požáru byl „sklípek“ na nárazišti 29. patra již vyzděn, ale měl dřevěné výsypky. Proti jámě byla provedena cih­lová vyzdívka, ale jeho jednotlivá oddělení byla rozdělena provizorním bedněním, která sloužila k selekci rudnin a hlušin. V prostoru náraziště bylo zabudováno dřevo suché – rozpraskané i rozvlákněné.

U Prokopského dolu, který byl jako Mariánský výdušným dolem, byly plyny důlního požáru na 28. patře již v 15 hodin. Tímto dolem byly odváděny výdušné větry z již ovětraných prostor a dobývek.

Na Ševčínský důl byla předána zpráva o požáru na Mariánském dole v půl druhé odpoledne. Horníci, kteří sjeli na odpolední směnu, byli ihned varováni a z části začali vyjíždět. Do dvou hodin odpoledne vyjížděli horníci bez přerušení, ale pak se z dolu již neozvaly žádné signály pro výjezd. Sjezd záchranného družstva pro množství jedovatých zplodin v jámě byl by hazardem, a proto pro záchranu z podzemí byla spuštěna prázdná klec. O půl třetí odpoledne záchranné práce na Ševčínském dole byly zastaveny. Ze 161 horníků, kteří sfárali na odpolední směnu na Ševčínském dole, jich 100 zahynulo na otravu jedovatými plyny z požáru.

K Vojtěškému dolu pronikly jedovaté kouře z požáru v půl třetí odpoledne. Do důlních prostorů po oznámení požáru sjeli dozorci a úředníci, aby varovali horníky před požárem, a ti aby co nejrychleji se odebrali k vyjetí na stoupacím stroji na Anenském dole. Bohužel horníci pracující u Vojtěšského dolu raději čekali na výjezd klecí Vojtěšským dolem a při čekání na klec byli otráveni požárními zplodinami. V neštěstí se při spěšné jízdě v pět hodin odpoledne na 24. patře vzpříčila klec a musela být uvolněna páčením. Touto poruchou nebyly záchranné práce ovlivněny, neboť se již žádné signály z pater Vojtěšského dolu neozývaly. Ze 174 horníků na následky požáru jich zahynulo v dole 95.

Nejvíce horníků se zachránilo na Anenském dole. Z 326 sfáraných se zachránilo 281. V důlním poli Anenského dolu zahynulo 45 horníků.

Z Prokopského dolu bylo možné ještě v 19 hodin vyvézt dva omámené horníky.

Celkem při požáru na Mariánském dole zahynulo 319 horníků, z dolů jich bylo zachráněno 517, z nichž 69 bylo vyvezeno v bezvědomí a zachráněno umělým dýcháním.

V Anenském dole se kouře z požáru vyskytovaly nerovnoměrně. Ještě v 18:30 hod. byl pod 22. patrem čistý vzduch, ale z 27. patra již byli vyváženi horníci v bezvědomí. Poslední zachránění horníci z Anenského dolu byli vyvezeni v 19 hodin.

Požár z náraziště 29. patra stoupal až k 18. patru a tak hořela výdřeva v délce 600 metrů. Nad 18. patrem končila suchá výdřeva a požár výše nepostupoval, také proto, že vrchní správce Hugo Grögler v 16 hodin nechal požár v jámě hasit vodou ze tří hydrantů a z nádrže požární stříkačky přímým proudem do Mariánské jámy.

Požár v Mariánském dole se podařilo uhasit 1. června 1892. Záchranné práce na vyvážení horníků však byly přerušeny již 31. května v 19 hodin, neboť všechny doly byly zaplněny nedýchatelnými plyny a záchranářům hrozila akutní otrava a tedy smrt kysličníkem uhelnatým.

Jediným horníkem, který přežil v zamořených příbramských dolech, byl Jan Soukup, horník z Březových hor. Ten 31. května 1892 sjel s horníkem Janem Dupačem na 22. patro Šev­čínského dolu, kde pracovali při ražbě komína (důlní dílo spojující dvě patra). V 18 hodin přerušili práci a šli na patro, neboť v té době se na většině pracovišť provádělo rozpojování hornin střelnou prací. Při slézání zjistili, že na chodbě pod nimi je hustý dým, v domnění, že jsou to kouře po rozpojení horniny, tak se vrátili zpět do komína. Dupač opět zkusil slézt na hlavní chodbu, ale po chvíli se vrátil, na prvním odpočívadle se zhroutil a byl již bezvládný. J. Soukup se vrátil zpět na pracoviště k čelbě komína a tam v polospánku přečkal noc. Ze Ševčínského dolu vyfáral po 24 hodinách po požáru a byl s ním sepsán desetistránkový protokol o všem, co při čekání a následném výjezdu zažil. Jeho štěstím bylo, že Ševčínský důl byl dolem vtažným a velmi brzo po uhašení požáru byly tímto dolem prováděny záchranné práce.

Záchranné práce byly tehdy v dole prováděny bez záchranných přístrojů, jen se šátkem namočeným v octě. Takže mezi mrtvými bylo i 5 záchranářů. Záchranářům sjíždějícím do podzemí byla na posílení podávána káva, slanina a rum.

Při záchranných pracích, především při vyvážení horníků a koní z dolu, bylo spotřebováno: 21 226 kg kyseliny karbonové, 1 126 kg chlorovaného vápna, 144 litrů octa, 1 116 lahví rumu, jodoform, vata, obvazy, čichací prostředky, to vše za 1 302 zl. a 93 kr.

V podnikovém archivu ředitelství Rudných dolů Příbram k tomuto důlnímu neštěstí v Evropě zůstala řada dokumentů. Větší neštěstí byly na uhelných dolech v Belgii a ve Francii.

Tím, že doly nebyly mezi sebou větrně odděleny, zasáhly jedovaté kouře všechny důlní prostory březohorského revíru. Nepronikly jen po Dědičné štole k Bohutínskému revíru a k dolům na Strachovských vrších. Podle statistik bylo patrné, že kysličník uhelnatý působil na všech obložených patrech.

Důl Marie po katastrofě v roce 1982

Souhlas k zahájení práce v podzemí březohorských dolů byl dán 15. června 1892 po důkladném měření a desinfekci důlních prostorů.

Revír na Březových horách byl světoznámý. Ve druhé polovině 19. století produkoval 100 kg stříbra denně a velké množství olova. V 80. letech se tento revír stal největším v produkci stříbra na světě a z vyprodukovaných kovů vykazoval až 2 milióny zlatých ročně a zaměstnával 6 000 pracovníků. Tento úspěšný rozvoj přerušila katastrofa na Mariánském dole a pokles cen stříbra na světových trzích.

Po požáru byly nalezeny psané poslední vůle a dopisy na rozloučenou. Tak na krabicích od dynamitových náložek našli 22. června 1892 horníci na 24. patře, 700 metrů od Mariánského dolu, vzkaz pro manželku Fr. Soukupa: prosím Vás kdo naleznete toto poslední psaní, odevzdejte ho mé milované manželce. Jsou to poslední slova, v kterých se loučím s mýma dětma a prosím je, aby se modlily, aby Bůh má provinění odpustil a aby na Boha nikdy nezapomínaly, tak jako já při poslední hodině. Přišli jsme k dílu, začali jsme dělat, přiběhli sem lidi, že se nemůžou dostat odtud, šli jsme, pokoušeli se dostat odtud. Nebylo to možné. Čekali jsme pomoc větrem z trubek, to by nás snad zachránilo. Nebyl nám sem puštěný. Pokud jsme mohli, tak jsme se modlili, když jsme zeslábli, tak jsme padali do hlubokého spánku věčnosti.

V druhém dopise píše: sbohem všechny manželky těch, kteří jsme tady zahynuli. Drahá manželko, poslední slova s velkou ouzkostí Ti píšu, hlava bolí, duch oslabuje, věčnost se blíží. Velmi bolestně se s Vámi loučím, modlete se za mě, že já pro ten vezdejší život snad ztratil život věčný. Prosím Vás modlete se. S Bohem, s bohem. Všechno skládám na tebe, drahá manželko. Odevzdávám ti děti i všechno, starej se o ně, jako já. S Bohem, vy všichni přátelé, modlete se. Tu almužnu, co máš, o tom víš. Dlužen nejsem nikdež, než Bartošovi asi 40 kr, u nás za ňáký litr piva, víc nikdež nic.

Ve svých dílech přiblížili život havíře: Akademický malíř K. Hojden a v básních Fráňa Kučera „SYNOVÉ ZEMĚ“, závěr z úryvku jeho básně: Balvan hlíny, otravné plyny. Poslední do šachty sjezd – do hrobu jest!

Literatura:

 Tauše B. „Věrné a úplné líčení katastrofy příbramské 31. května 1892“.

Diviš J. „Státní doly na stříbro a olovo v Příbrami“.

Valta K. „Důlní katastrofa na Březových Horách roku 1892“.

Schenk J. a Vitoš P. „Požár na příbramských dolech 1892“ publikace sympozia Hornická Příbram ve vědě a technice – 1972.

Ježek V. „SMUTNÉ VZPOMÍNÁNÍ“.

Profesor Makarius R., Fastr P. „MEMENTO důlních nehod v českém hornictví“.

Z obvodu působnosti HBZS Ostravy bylo vyznamenáno celkem 25 záchranářů

Ředitel HBZS Kasper v úvodním vystoupení zhodnotil nasazení záchranářů a lékařů, kteří od ledna při 270 zásazích ošetřili 303 osob a zachránili značné materiální hodnoty. Po dekorování vyznamenaných předseda ČBÚ Pěgřímek ocenil připravenost báňských záchranářů kdykoliv nastoupit do zásahu v době, kdy většina osazenstva z postižené části dolu odchází. Vyzval vyznamenané, aby udělení vyznamenání pro ně bylo závazkem k pokračování se stejným nasazením i v budoucnu.

Na základě návrhu Štábu báňské záchranné služby předal náměstek předsedy ČBÚ, ředitel sekce báňsko-technické a předseda Štábu BZS Martin Štemberka předsedovi ČBÚ Pegřímkovi za jeho přínos k rozvoji báňské záchranné služby, dlouholetou aktivní činnost v báňském záchranném sboru a účast na likvidaci závaž­ných provozních nehod zlatý Záslužný záchranářský kříž.

Předání vyznamenání bylo zakončené rautem a přátelským posezením v kompresorovně.

Bronzový Záchranářský záslužný kříž

Ivo Halata, ZBZS Dolu Pas­kov, záchranář od roku 1993, za dlouholetou činnost v báňském záchranném sboru a aktivní účast na likvidaci důlních nehod v OKR.

Petr Horníček, ZBZS Dolu Karviná, závod Lazy, záchranář od roku 1997, za přesné a vysoce odborné vedení a plnění příkazů v záchranářských zásazích při likvidaci důlního požáru na třídě 340 226 na Dole Darkov závod 2.

Petr Hurný, HBZS Ostrava, záchranář od roku 1992, za příkladný výkon pohotovostní služby na HBZS při lékařských výjezdech, záchranu života a zdraví postižených zaměstnanců OKR a za účast při likvidaci důlního požáru na tř. 340 226 na Dole Darkov závod 2.

Vyznamenaným blahopřál generální ředitel OKD, a.s. Klaus Dieter Beck

Ivo Kabourek, ZBZS Dolu Karviná, závod ČSA, záchranář od roku 1993, za přesné a vysoce odborné vedení a plnění příkazů v záchranářských zásazích při likvidaci důlních požárů a provozních nehod na Dole Karviná a ostatních dolech v OKR.

Radim Klus, ZBZS Dolu Karviná, závod ČSA, záchranář od roku 2006, za odborný a vysoce profesionální přístup při zásahu po důlním otřesu v oblasti porubu 14 036 na Dole ČSA.

Radek Koláček, ZBZS Dolu Karviná, závod ČSA, záchranář od roku 1999, za přesné a vysoce odborné plnění příkazů v záchranářských zásazích při likvidaci důlních požárů a provozních nehod na Dole Karviná ostatních dolech v OKR.

Janusz Lempart, Důl Karviná, závod ČSA, za vysoce profesionální a lidský přístup při vyhledávání a vyprošťování zraněných spolupracovníků po důlním otřesu v oblasti porubu 14 036 na Dole ČSA.

Ervín Marek, ZBZS Dolu Darkov, závod 3, záchranář od roku 1992, za dlouholetou a obětavou činnost v záchranném sboru ZBZS a za aktivní účast na likvidaci důlních požárů v porubech 40 204 a 40 516.

Radomír Matz, ZBZS Dolu Paskov, záchranář od roku 1997, za dlouholetou činnost v báňském záchranném sboru a aktivní účast na likvidaci důlních nehod v OKR.

Bc. Pavel Neuwerth, ZBZS Dolu Karviná, závod Lazy, záchranář od roku 1988, za odborné a vysoce profesionální řízení záchranářských prací a úspěšné řešení důlního otřesu na třídě 22 3752/1 na Dole Lazy.

Ivo Pernický, ZBZS Dolu ČSM, závod Jih, záchranář od roku 1992, za aktivní činnost v báňském záchranném sboru a úspěšnou likvidaci zvýšeného výskytu CO v porubu 401 305.

Miroslav Petřík, ZBZS Dolu Paskov, záchranář od roku 1991, za dlouholetou činnost v báňském záchranném sboru a aktivní účast na likvidaci důlních nehod v OKR.

Lumír Rusnák, ZBZS Dolu ČSM, závod Jih, záchranář od roku 1994, za aktivní činnost v báňském záchranném sboru a úspěšnou likvidaci zvýšeného výskytu CO v porubu 401 305.

Jan Šulej, HBZS Ostrava, záchranář od roku 1995, za příkladný výkon pohotovostní služby na HBZS při lékařských výjezdech, záchranu života a zdraví postižených zaměstnanců OKR a za účast při likvidaci důlního požáru na tř. 340 226 na Dole Darkov závod 2.

Ing. Robert Vochta, ZBZS Dolu ČSM, závod Jih, záchranář od roku 1996, za aktivní činnost v báňském záchranném sboru a úspěšnou likvidaci zvýšeného výskytu CO v porubu 401 305.

Stříbrný Záchranářský záslužný kříž

Richard Brél, ZBZS Dolu Darkov, závod 2, záchranář od roku 1992, za aktivní činnost v báňském záchranném sboru a úspěšnou likvidaci a včasné uzavření porubu 340 301.

Vítězslav Frank, ZBZS Dolu ČSM, závod Sever, záchranář od roku 1996, za aktivní činnost v báňském záchranném sboru a úspěšnou likvidaci zvýšeného výskytu CO v porubu 331 100.

Ing. Jiří Golasowski, bývalý člen ZBZS Dolu Karviná, záchranář od roku 1988, za aktivní účast na likvidaci závažných nehod v ostravsko karvínském revíru a za zásluhy o zvýšení odborné úrovně báňské záchranné služby.

Petr Hejna, ZBZS Dolu Darkov, závod 3, záchranář od roku 1986, za dlouhodobou a obětavou práci  v báňském záchranném sboru a úspěšnou likvidaci důlních požárů v porubech 40 204 a 40 516.

Ing. Vladislav Hübner, HBZS Ostrava, záchranář od roku 1990, za bezchybnou organizaci důlních výjezdů HBZS a řízení prací při likvidaci důlního požáru na třídě 40 940 Dolu Darkov.

Petr Kiszka, ZBZS Dolu ČSM,  závod  Sever, záchranář od roku 1996, za aktivní činnost v báňském záchranném sboru a úspěšnou likvidaci zvýšeného výskytu CO v porubu 331 100.

Pavol Matejas, ZBZS Dolu Karviná, závod ČSA, záchranář od roku 1998, za odborný a vysoce profesionální přístup při zásahu po důlním otřesu v oblasti porubu 14 036 na Dole ČSA.

Zlatý Záslužný záchranářský kříž předsedovi ČBÚ Ivo Pěgřímkovi předal předseda Štábu Báňské záchranné služby Martin Štemberka

Peter Páleník, ZBZS Dolu Karviná, závod ČSA, záchranář od roku 1987, za odborný a vysoce profesionální přístup při zásahu po důlním otřesu v oblasti porubu 14 036 na Dole ČSA.

Miroslav Prokeš, ZBZS Dolu Darkov, závod 2, záchranář od roku 1981, za dlouhodobou aktivní činnost v báňském záchranném sboru a realizaci protizáparových opatření při přípravě porubu 340 206.

Ing. Vratislav Řehoř, ZBZS Diamo Hamr na Jezeře, záchranář od roku 1983, za dlouholetou obětavou práci v báňském záchranném sboru a aktivní účast při likvidaci důlních nehod v oblasti působnosti HBZS Most a Hamr.

Zlatý Záchranářský záslužný kříž

Ing. Ivo Pěgřimek, Báňský záchranný sbor státní báňské správy, záchranář od roku 1988, za rozvoj báňské záchranné služby, dlouholetou aktivní činnost v báňském záchranném sboru a účast na likvidaci závažných provozních nehod.

Autor fotografií: Pavel Melicher

V roce 2011 byla zakoupena naším zřizovatelem Litvínovskou Uhelnou a.s. nákladní terénní sanita Mercedes – Benz G 300 CDI, která je určena k jízdám do obtížně přístupných míst v náročných báňských podmínkách. Při zadávání kritérií pro pořízení nové sanity se tedy kladl hlavní důraz na prostupnost vozidla terénem a na maximum zlepšení prostoru pro poskytování zdravotní péče přímo ve vozidle.

Toto sanitní vozidlo je plnohodnotnou náhradou starého Mercedesu – Puch, které mělo sériovou karosérii, a tudíž malý dnes již nevyhovující prostor pro účely rychlého zdravotního výjezdu. Základem nového sanitního vozidla je Mercedes – Benz G 300 CDI a na toto vozidlo je aplikována samostatná sendvičová skříňová nástavba od Kov Velim. Vnější rozměry nástavby jsou: délka 2 750 mm, šířka 1 720 mm a vnitřní výška 1 600 mm. Nástavba je složena z pomocného rámu, kterým je spojena s podvozkem vozidla. Podlaha nástavby je z voděodolné překližky a je zateplená. Opláštění nástavby je osazeno hladkými sendvičovými zateplenými panely bílé barvy. Přístup do nástavby je na pravé straně bočními posuvnými dveřmi se šířkou průchodu 800 mm. Dveře jsou uzavírány vlastním vnitřním zapuštěným zámkem a mají pevné madlo pro nástup (obr. 1). V zadní stěně jsou dvoukřídlé dveře (obr. 2). Pevná okna jsou umístěna v obou křídlech zadních dveří i ve dveřích bočních.

Obr.1: Pohled na sanitní vozidlo z pravého boku, kde je vidět boční vstup do nástavby s posuvnými dveřmi.

Vnitřní osvětlení nástavby zabezpečují dvě zářivková tělesa na stropě. Každý vstup je zabezpečen bezpečnostním osvětlením, které se rozsvítí při otevření dveří. Vnější osvětlení je umístěno nad každým vstupem do nástavby a seřízeno tak, aby osvětlilo vstup a blízké okolí. Otevření dveří je signalizováno do kabiny řidiče kontrolkou.

Při otevření bočního vchodu do nástavby se automaticky vysouvá nástupní schod. Komunikace mezi nástavbou a řidičem sanity je zabezpečena pomocí domácího drátového telefonu a zároveň je kabina řidiče i nástavba vybavena vysílačkami, aby byla umožněna komunikace jak řidiče sanity s dispečerem, tak i zdravotního personálu s dispečerem. Nedílnou součástí nástavby i kabiny řidiče je klimatizace.

Obr. 2: Zadní pohled na sanitní vozidlo odhaluje řešení nájezdu pro nosítka a křeslo.

Shrnutí vybavení nástavby sanitního vozidla Mercedes  Benz G 300 CDI:

Polohovací nosítka Camilla PC 610 s vysouvacím podvozkem od výrobce Promeba

(délka 1920 mm, šířka 575 mm, výška 930 mm při plném vysunutí podvozku).

Medicínské křeslo Clubman K115 od výrobce Medirol

(délka s vysunutými madly 1480 mm, bez 870 mm, šířka 540 mm, výška 1205 mm).

Podtlaková nosítka + souprava podtlakových dlah.

Oživovací přístroj Saturn Oxy.

Rozvod kyslíku: lahev kyslíková 10 l, plastové potrubí, 2x redukční ventil (místo postiženého na křesle, místo postiženého nosítka), rychlospojky, 2x inhalační masky.

AMBU vak, kufr lékaře, infuze.

Odsávačka LSU.

Defibrilátor SCP 912.

Obr. 3. Celkový pohled do nástavby sanitního vozidla – medicínský stůl s nosítky, medicínské křeslo a úložné prostory pro zdravotnické pomůcky.

Technická data terénního sanitního vozidla Mercedes – Benz G 300 CDI:

Kategorie vozidla N2G:

Výkon motoru 135 kW/3 800 ot. [ min.-1], 184 k.

Zdvihový objem motoru 2 987 cm3 .

Pohon 4 x 4 (automatická převodovka), uzávěrky diferenciálů.

Celková délka 5 665 mm

Šířka 1 900 mm

Výška 2 380 m

Rozvor 3 428 mm

Největší povolená hmotnost na nápravu 2 800 kg.

Celková povolená hmotnost 4 300 kg.

Pneumatiky 4 x 235/75 R17.

Obr. 4. Boční pohled do nástavby na křeslo pro zdravotní personál, v pozadí odsávačka a kufr lékaře.

K řízení výše uvedeného motorového vozila, jsou určeni a zaškoleni mechanici a vybraní řidiči skupiny C.

Terénní sanitní vozidlo Mercedes – Benz G 300 CDI bylo vybráno z celé řady terénních vozidel pro svoje ojedinělé vlastnosti v neprůjezdném terénu a ojedinělost řešení nástavby pro potřeby HBZS Most.

Text a foto: Ing. Jan Mašek a Ing. Marcel Hlaváček, HBZS Most

Pokud se podíváme zpětně, 2. ročníku na Orlické přehradě v roce 2000, se zúčastnila celá potápěčská skupina HBZS.

Techmeeting navštívilo zhruba 320 hostí, přednášejících bylo 26, nás organizátorů asi 15. V nabitém dvoudenním 18-ti hodinovém programu ve dvou sálech bylo předneseno 38 prezentací a přednášek. Všichni přihlášení mohli sledovat na webu aktuální dění před a během kongresu – hotline noviny Countdown pečlivě redigoval Robo Korim. V těchto novinách jsme představovali pozvané osobnosti, vzpomínali na minulé ročníky atd.

Pozvaní hosté představují světovou špičku a byli jsme velmi rádi, že nakonec přijeli všichni pozvaní, včetně Billa Stonea.

Společné foto účastníků

Bill Stone představuje jednoho z nejúžasnějších světových jeskyňářů, který svoje explorace podpořil dosud nepřekonaným vývojovým programem Cis Lunar z oblasti eCCR, což jsou elektronicky řízené přístroje s uzavřeným okruhem, umožňující dlouhodobou autonomii pod vodou v řádech desítek hodin a to v různých hloubkách, na rozdíl od mechanického kyslíkového přístroje s uzavřeným okruhem jako je náš známý BG 174 či BG4 a jako první začal používat umělou dýchací směs Trimix (helium, kyslík, dusík) v 80. létech minulého století pro jes­kynní ponory. V současné době využívá jeho schopností NASA k vývoji autonomních robotů nejen na téhle planetě.

Bill ve svých dvou přednáškách hovořil o historii a současnosti extrémních explorací v mexických systémech Huautla, Cheve a J2 a dále o průzkumech Wakulla Springs a vývoji autonomních robotů, které se používají jak k 3D mapování zatopených prostor, tak i k odběru vzorků.

Pro mnoho z nás je současným vrcholem náročnosti ponorů projekt WKPP( Woodville Karst Plain Project- systém jes­kyní na severu Floridy). Jejich explorace jsou mimo chápání většiny – čas na dně okolo 11 hodin v hloubce 90 m, celková doba ponoru 38 hodin, délky průniků okolo 10 km atd. svědčí o dokonale zpracovaném know how a tréninku. Kdo by mohl lépe přednést tuto problematiku, než současný ředitel projektu WKPP Casey Mc Kinlay. Dvě perfektní prezentace o exploracích ve Wakulla Spring a ponorech na vraku lodi USS Atlanta.

Další význačný host byl již z Evropy – francouz Pascal Bernabé, současná francouzská špička jeskynního a technického potápění. Pascal hovořil o svém hloubkovém sestupu do 330m, dále o nových hlubokých vracích okolo Tuniska a Malty. Dříve spolupracoval s profesionální firmou COMEX a má za sebou nejhlubší sestup do Fontaine de Vaucluse do –240 m.

Dalším z evropské líhně byl angličan Phil Short. Phil je současná špička v Anglii. Phil v první přednášce mimo jiné přednesl problematiku náročnosti supportu při komplikovaných transportech v jeskyních, v druhé probral současné aspekty potápění s rebreathery. Phil je skvělý rétor, jeho přednášky jsou velmi zábavné, nejen typem suchého anglického humoru , ale i skvělou gestikulací. Jeho měřenka, jakou restrikcí je schopen se protáhnout, vyvolala mnoho úsměvů.

Při tak silném mezinárodním obsazení se naše domácí scéna neztratila. Dan Hutňan s Radkem Husákem referovali o svých projektech na Sardínii a v Mexiku. V současné době jsou na prvním místě na světě, co se týče opravdu zmapovaného jeskynního systému. Propojením systémů Koo´x Baal na Yucatánu vytvořili mapu v délce 56 km.

Další přednášky se týkaly vrakového potápění se směs­mi, jeskynních explorací, technických aspektů zajištění freedivingových ponorů, námořní historie, technologických novinek, pracovního potápění i policejně vojenského – od našich speciálních policejních potápěčů v podání kpt. Michala Guby až po NAVY SEAL v podání Michala Ščepka. Michal Guba opakovaně v minulosti spolupracoval s HBZS, potápěčská skupina Policie ČR se zúčastňuje pravidelně potápěčských soustředění HBZS, společných cvičení atd.

Kolegové Klugar a Franěk přednášeli o medicínských a fyziologických aspektech potápění atd.

Organizačnímu výboru bylo velmi milou povinností představit dalšího důstojného adepta Dvorany slávy československého technického potápění. Třetím v pořadí po Silvovi Pěkníkovi (se kterým má HBZS tradičně velmi těsnou spolupráci při výcviku a řešení technických problémů) a Mirkovi Lukášovi (firma LOLA, dodávající speciální výstroj potápěčské skupině HBZS) je osobnost nanejvýše důstojná a to Prof. MUDr. František Novomeský, Ph.D, který od počátku stál u zrodu technického a směsového potápění u nás. Nominace byla v jeho případě jednomyslná a jsme velmi rádi, že František své jmenování přijal. Opakovaná standing ovation při jeho jmenování a přednáškách jen svědčí o úctě, kterou projevuje komunita technických potápěčů této vyjímečné osobnosti. V prezentaci o Františkovi jsme hovořili o jeho skvělém rétorickém projevu, což bylo ihned po té dokumentováno ve vlastních přednáškách o potápěčských nehodách.

František byl vždy v minulosti blízce svázán s HBZS, jako odborník, který nezištně řešil spoustu problémů v souvislosti se zdravotnickou problematikou pracovního potápění a vždy ve svých přednáškách vysoce hodnotí spolupráci s HBZS.

Závěrem lze pouze konstatovat, že se setkání povedlo ve všech směrech, poděkovat Peťovi Kubičkovi za hlavní organizaci  a jeho rodině za podporu celého projektu. Těch 2400 mailů, které řešil v souvislosti s Techmeetingem o nečem vypovídá.

Společná fotografie

Technici a mechanici ze ZBZS Centrum se postupně seznamovali s novými dýchacími přístroji typu BG 4 a PSS 7000, které v rámci přezbrojení postupně nahrazují staré přístroje BG 174, jímž končí „funkční období“ v důsledku skončení dodávání náhradních dílů, se zaměřením na jejich využití v praxi a následným servisem a údržbou.

Tato výměna zkušeností probíhala jak na HBZS Ostrava, tak na ZBZS Paskov s praktickými ukázkami v provozu, používání a péči o přístroje po jejich nasazení.

Účastníci tohoto setkání si odvezli mnoho cenných informací k provozování nových přístrojů, potřebném zázemí a požadavcích pro udržení zajištění jejich spolehlivého používání.

Za zdařilý a vyčerpávající program setkání, patří velké díky mechanikům ostravské HBZS a hlavnímu mechanikovi HBZS Jardovi Provázkovi za zprostředkování akce.

HBZS Ostrava zajišťovala v roce 2011 pro právnické a fyzické osoby provádějící v obvodu působnosti hornickou činnost nebo činnost prováděnou hornickým způsobem smluvně báňskou záchrannou službu 30 právnickým osobám ve 38 smluvních vztazích. Dozorovala celkem 10 ZBZS a v jedné organizaci vykonávala přímo funkci ZBZS. Byla začleněna a plnila úkoly a povinnosti v rámci Integrovaného záchranného systému města Ostravy podle Havarijního plánu Moravskoslezského kraje. V průběhu roku se uskutečnila tři společná cvičení s Integrovaným záchranným systémem.

Na HBZS byla stálá pohotovost o počtu 26 záchranářů, techniků a mechaniků. V průběhu roku zasahovaly pohotovostní jednotky v 286 případech. Z toho bylo 17 důlních výjezdů.

Na třech ZBZS v obvodu působnosti byla stálá pohotovost. Na ZBZS Dolu Paskov na lokalitě Chlebovice s personálním obsazením velitel pohotovost, pětičlenná záchranářská četa a mechanik ZBZS. Při důlním výjezdu pohotovosti HBZS Ostrava byla tato pohotovost ZBZS povolávána a podřízena veliteli záchranných sborů z HBZS Ostrava. Na ZBZS Dolní Rožínka v rámci s.p. DIAMO vedoucí pohotovosti, tří­členná četa s výjezdovým vozidlem, která byla v pracovních dnech rozšířená na pět členů. V rámci pohotovosti dva mechanici. Na ZBZS Hamr velitel pohotovosti, tři záchranáři stálého sboru a dva dobrovolní záchranáři s výjezdovým vozidlem. V rámci pohotovosti jeden mechanik.

Počet báňských záchranářů v obvodu působnosti se zvýšil oproti předcházejícímu roku z 935 na 975. V 11 báňských záchranných sborech bylo 634 dělníků, 100 inženýrů, 131 ostatních techniků, 22 lékařů a diplomovaných specialistů zdravotnických záchranářů, 74 důlních a 14 povrchových mechaniků. Z tohoto počtu je 82 záchranářů vyškolených pro používání techniky průmyslového lezectví a 19 jako potápěči. Nárůst celkového počtu byl způsobený požadavkem na vyškolení zaměstnanců dodavatelských firem. V sedmi kurzech nováčků bylo vyškoleno celkem 98 nových záchranářů. Z toho pro doly OKD, a. s. 57 a z řad zaměstnanců dodavatelských firem 41. Nově byli vyškoleni 4 vedoucí ZBZS, 8 mechaniků dýchací techniky. 7 záchranářů stálého sboru HBZS absolvovalo školení řidičů vozidel pro převoz zraněných a nemocných a řidičů vozidel rychlé zdravotnické pomoci.

Spiroergometrického vyšetření podle Směrnice ředitele HBZS k provádění ověřování fyzické připravenosti báňských záchranářů v Hornické nemocnici v Karviné Novém Městě se zúčastnilo celkem 773 záchranářů. 139 dosáhlo nadprůměrného výkonu, 570 průměrného výkonu a 63 podprůměrného výkonu. 1 záchranář, který opakovaně nesplnil stanovený výkon pro svoji skupinu byl z báňského záchranného sboru vyřazen. Tento vývoj odpovídá zhoršování věkové struktury báňských záchranných sborů.

V rámci udržování odborné způsobilosti se v dýmnici na HBZS uskutečnilo 2 678 cvičení.

V pobočce Muzea Těšínska v Technickém muzeu v Petřvaldě v expozici Tradice hornictví představila HBZS Ostrava chronologický vývoj techniky na měření plynů, sebezáchranných a pracovních přístrojů.

Pokračovala realizace projektu Komplexního vzdělávacího programu pro pracovníky báňské záchranné služby.

Probíhala obměna pracovních dýchacích přístrojů. Typ BG 174, jehož používání skončí v roce 2013, je postupně nahrazován regeneračním přístrojem BG 4 a vzduchovým dýchacím přístrojem PSS 7000. V roce 2011 bylo  zakoupeno  40 ks  BG 4, 40 ks PSS 7000 a zkušební zařízení QUAESTOR. K nasazení je připraveno 186 BG 174, 120 BG 4, 86 PSS 7000 a 10 přístrojů Saturn.

Mezinárodní spolupráce

Dále se rozvíjela mezinárodní spolupráce s OSRG Wodzislaw a CSRG v Bytomi v Polské republice, HBZS Prievidza ve Slovenské republice, s báňskými záchrannými službami ve Spolkové republice Německo a záchrannými službami v Rakousku. Četa záchranářů HBZS se v květnu zúčastnila společného cvičení rakouských záchranných služeb na dole na wolframovou rudu v Mittersillu. Na mezinárodní konferenci u příležitosti 100 let od založení Hlavní báňské stanice v Clausthal Zellerfeldu se zúčastnili 2 zaměstnanci a byla přednesená přednáška na téma „Mezinárodní spolupráce báňských záchranných služeb“. Jeden zaměstnanec se zúčastnil na  mezinárodní konferenci „Klíčové problémy hornictví v Evropské unii“ pořádané v Katowicích v rámci předsednictví  Polské republiky Evropské unii. Na této konferenci byla přednesena přednáška na téma česko – polské spolupráce v oblasti báňské záchranné služby. Čtyřdenní stáž na HBZS absolvovali 3 záchranáři z argentinského dolu YCRT. Seznámili se s výcvikem a předpisy pro BZS v ČR, sfárali na dolech ČSM jih a Darkov záv. 2, kde si prohlédli i vybavení ZBZS.

Argentinští záchranáři si zacvičili s Bg 4

Tři záchranáři stálého sboru se v květnu zúčastnili vytrvalostního běhu záchranářů v Bottropu. Hlavní mechanik a vedoucí útvaru výchovy a výcviku se v říjnu zúčastnili 5. konference báňských záchranných služeb v Pekingu.

Detekční a indikační technika, osobní svítidla, sebezáchranné přístroje

V obvodu působnosti je nasazeno 1 580 ks interfero­metrů, které jsou postupně nahrazovány elektronickými měřicími přístroji. Dále je v používání 148 metanoměrů Signal 2, 368 metanoměrů Signal-5, 172 ks analyzátorů Dräger X-am 5000 a 528 analyzátorů X-am 5600, z nichž bylo 300 ks nakoupeno v roce 2011.

Údržbu detekční a indikační techniky v OKD, a.s. zajišťuje 10 mechaniků-specialistů (optiků) a 68 mechaniků je vyškoleno pro výdej, údržbu, kontroly a opravy důlních interferometrů, detektorů a metanoměrů a Signal 2 a Signal 5.

V OKD, a.s. byla dokončená obměna hlavových svítidel. Nasazeno je 15 400 ks typu T 1005.01 a 1 831 ks T 1005.01 A M1. Ve všech používaných hlavových svítidlech jsou namontovány tagy, které umožňují evidovat počet osob pohybujících se v prostorách se stupněm ohrožení důlními otřesy.

V průběhu roku se uskutečnil nákup 1 700 ks sebezáchranných přístrojů OXY K 50S, čímž byla v OKD dokončená obměna sebezáchranných přístrojů.

Inertizační technika a protizáparová prevence

Molekulová síta na výrobu dusíku na Dole Darkov 3 byla provozována nepřetržitě s průměrným výkonem kolem 400 m³/hod. s pouze s nejnutnějšími odstávkami pro údržbu 6 hod. týdně. V průběhu roku byla odstávka zařízení v důsledku oprav 3 týdny. Do dolu bylo celkem napuštěno 3 159 360 Nm³ dusíku^*.

Ve stejném režimu byla provozována i molekulová síta na Dole ČSM závod jih s průměrným výkonem 600 m³/hod. Na tomto zařízení bylo vyrobeno a dodáno do dolu celkem 4 763 600 Nm³. V březnu byla provedená výměna kompresoru a sušičky vzduchu, které byly nepřetržitě provozovány od r. 1993. Místo kompresoru typu ZR 4-52 byl nasazený energeticky úsporný ZR 315 – 8,6 VSD, s frekvenčním měničem, chlazený vodou. Vzduchem chlazená sušička typu FD 516 byla nahrazená energeticky úspornou sušičkou FD 1250 W VSD s frekvenčním měničem, chlazená vodou. Obě zařízení od firmy Atlas Copco.

Pro pokrytí zvýšených požadavků na dusík v důsledku zhoršených podmínek v dole si Důl ČSM pronajal mobilní zařízení na výrobu dusíku W 700, které vyrábí 700 m³/hod. dusíku. Od 16. listopadu do konce roku bylo tímto zařízením vyrobeno a dodáno do dolu 749 175 Nm³.

Na pokrytí zvýšené spotřeby dusíku si Důl ČSM jih pronajal od firmy AZIS mobilní zařízení na výrobu dusíku typu WA-700. Dodávané množství 700 m3/hod. Zbytková koncentrace kyslíku je pod 3 %.

Z Centrálního dusíkovodu odebral Důl Darkov 30 437 551 Nm³, Důl ČSA 15 229 959 Nm³, Důl Lazy 19 429 109 Nm³ a Důl ČSM 23 329 008 Nm³. Celkové množství z dusíkovodu činilo 88 425 627 Nm³.

Na protizáparovou prevenci tak bylo v roce 2011 do dolů Darkov, ČSM a Karviná napuštěno 97 097 762 Nm³ plynného dusíku. Při ROTP z dolů, kde je dusík pro inertizaci používaný, ve výši 9 935 000 t, tak vychází v průměru 9,77 m³ dusíku na tunu.

HBZS zajišťovala za úplatu producentům využití popelovin (produktů ze spalování uhlí) v dole a na povrchu s komplexním zajištěním tohoto odběru popelovin v množství, která producentům zabezpečí neomezený celoroční provoz. V roce 2011 byl zajištěný odběr a využití 724 114 tun popelovin. Na dolech OKD, a.s. bylo provozováno 9 technologických zařízení, která jsou schválena Krajským úřadem Moravskoslezského kraje, jako zařízení na využití popelovin pro výrobu certifikovaného výrobku „Základková směs HBZS“. Do důlních prostor dolů OKD, a.s. bylo splaveno 168 162 tun popelovin.

^* Nm3 je normativní metr krychlový za hodinu, v našem případě to znm. objem plynu nestlačeného dusíku

Bioplynová stanice je zařízení na výrobu tepla a elektrické energie, kde rozkladem bioodpadu a další biomasy je vzniklý plyn přeměněn v kogenerační jednotce na elektrickou energii a produkované teplo je využito v technologii zařízení a dodáváno do kotelny pro vytápění blízkého města.

Zásah potápěče HBZS

Samotný zásah probíhal ve fermentační nádrži o průměru 22 m a výšce cca 6 m nad terénem. Úkolem bylo demontovat a vyklidit poškozené míchadlo v nádrži, usadit a namontovat nové míchadlo. Zásah prováděli báňští záchranáři – potápěči v extrémních podmínkách při venkovních mrazech až – 15 st. Celsia. Potápěči pracovali pod hladinou v hloubce cca 6-7m, v nulové viditelnosti při teplotě náplně 38 ^oC.

Potápěč byl vybaven suchým oblekem WIKING, chladící vestou Magnum Thermal Wear II., haubnou s potápěčským telefonem, přilbou, nožem, kleštěmi, hadicovým přístrojem Nargila, potápěčským počítačem, postrojem (TRIANGL), lezeckou technikou a dalším potřebným vybavením. Na povrchové základně byl přítomen lékař – záchranář a v záloze připraven další potápěč. V pohotovosti byly i dýchací přístroje pro manipulaci mezi hladinou a stropem nádrže. Stanovení času pod hladinou bylo provedeno lékařem v souladu se Služebním řádem HBZS Ostrava o zásahu potápěčů v nepříznivých mikroklimatických podmínkách.

Instalace nové hřídele

Potápěčská skupina nejprve uvolnila kryt míchadla pro vstup potápěče do prostoru nádrže. Potápěč byl pomocí lezecké techniky spuštěn pod hladinu, kde provedl první průzkum okolí prostoru ukotvení hřídele míchadla. Následně provedl po vyčištění prostoru uvolnění hřídele míchadla, které pak bylo jeřábem vytaženo z prostoru nádrže. Nová hřídel byla vytažena nad nádrž a postupně popouštěna do prostoru nádrže. Samotné ukotvení nové hřídele míchadla bylo komplikováno poškozeným trychtýřem tvořeným ocelovou kulatinou. Ve spolupráci se záchranáři ZBZS Odolov se podařilo zajistit střihací zařízení, kterým byly veš­keré překážky odstraněny a nová hřídel mohla být pomocí potápěče usazena do kotevní konzoly. Následně bylo víko nádrže uzavřeno a pracoviště předáno provozovateli. Celková doba zásahu byla 12 hodin.