LU, a.s., HBZS Most v rámci modernizace záchranářského vybavení zakoupila v roce 2011 speciální mobilní míchací centrum CMP na aplikace tekutého elektrárenského popílku do dutin určené pro bezprašné míchání a čerpání suchého elektrárenského popílku a dalších suchých stavebních materiálů.

Zařízení se skládá z několika komponentů tvořících ucelený technologický celek, umístěný na ocelovém nosném a odvalovacím rámu pro natahování na nákladní vozidlo k dopravě kontejnerů. Samostatnou součástí MC je šnekové čerpadlo Putzmeister, typ SP 11, které je nutno přepravovat samostatně.

Celé zařízení je složeno z následujících komponentů:

Nosný rám MC

Jeho nosná konstrukce je tvořena svařencem z tažených ocelových profilů. Rám je přivařen na natahovací rám pro natahování na nákladní vozidlo k dopravě kontejnerů.

Obr. 1. Nákladní vozidlo MB Zetros 1833A, nosič kontejnerů s naloženým odvalovacím rámem a speciálním míchacím centrem CMP na aplikace tekutého popílku do dutin v přepravní poloze, připravené k zásahu.

Zásobník popílku včetně uzavírací klapky

Průměr 1 800 mm, výška 1 760 mm, objem 2,5 m³. Je opatřen vstupním otvorem, pojistným ventilem SSM 100E1, vibrátorem VIBROS Příbram, typ N012, čistícím otvorem ve spodní části s klapkou a dvěma kontrolními čidly, která hlídají horní a spodní hladinu foukaného materiálu v zásobníku. Ze spodní strany je opatřen dávkovacím potrubím pneumatické dopravy materiálu z přistavené cisterny. V horní části je připojen flexibilní hadicí na odprašovací filtr. Zásobník slouží pouze ke skladování suchého popílku.

Kontinuální míchačka PFT, typ HM 84

Je určena pro míchání suchých materiálů ze zásobníku popílku. Skládá se z elektromotoru se šnekovou převodovkou, tubusu s podávací a mísicí hřídelí, vodní armatury pro zvlhčování popílku před jeho vypuštěním do násypky šnekového čerpadla typu Putzmeister SP 11, ovládací skříně a kapacitní sondy náplně násypky.

Elektrocentrála zn. ENDRESS, typ ESE 20 YW-B

Napájí celé míchací centrum elektrickým proudem. Maximální výkon 20,4 kVA /16,3 kW, napětí 400 V 3f. Zásuvky 1 x 230 V/16A, 2 x CEE 230 V/16A, 1 x CEE 400 V/16A a 1 x CEE 400 V/32A. Jako pohon je použitý vznětový čtyřválec, čtyřtaktní, vodou chlazený motor zn.YANMAR, typ 4T NV 88 –GGE se zdvihovým objemem 2 190 cm³ a výkonem 18 kW. Spotřeba 3,9 l/13 provozních hodin.

Filtr oklepávací, zn. MIX SPL, typ SFA 090E 5HP

Zachycuje prachové částice ve vzduchu. Znečištěný vzduch je filtrován soustavou filtračních prvků. Zachycené prachové částice jsou odstraňovány po ukončení provozu po otevření víka filtru z nádoby na odprašky. Oklepávání filtru zajišťuje vibrátor Vibros typ N012.

Obr. č. 2. Uložené míchací centrum CMP v přepravní poloze na podlaze skladu HBZS Most.

Pomocný kompresor zn. AIRCRAFT, typ HANDY 201 CF E

Výkon max. 110 l/min. vzduchu. Tlak max. 8 bar. Stlačený vzduch se používá pro vypouštění popílku ze zásobníku.

Čerpadlo směsí šnekové Puzmeister – SP 11 Beliso BHF

Je poháněno vznětovým čtyřválcem o výkonu 22,7 kW a slouží k dopravě namíchané směsi popílku do místa určení. Čerpané množství 0÷200 l/min, pracovní tlak 20 bar, čerpací vzdálenost max. 100 m do délky a 60 m do výšky. Zrnitost čerpaného média činí max. 8 mm. Násypka čerpadla je vybavena vibračním sítem a sondou proti přeplnění násypky. Pro čištění stroje po použití slouží vestavěný vysokotlaký čistič, do něhož je nutno přivádět vodu z vodovodního zdroje o tlaku min. 0,5 bar. Čerpadlo se přepravuje k místu zásahu samostatně, jako vlečený přívěs za osobním nebo nákladním vozidlem.

Quetschventil, řídící kostka quetschventilu a řídící skříň

Slouží k řízení dodávky vody do procesu míchání popílku a automatickému řízení a kontrole plnění zásobníku popílku, ovládání kontinuální míchačky PFT HM 8 a čerpadla směsí Putzmeister – SP 11.

Ovládání vibrátoru na zásobníku je manuální tlačítkem rozvaděče a čerpadla směsí Putzmeister – SP 11. Je i rádiové s nastavením přepravovaného množství.

K dopravě kompletního MC, včetně připojeného čerpadla směsí Putzmeister – SP 11 do místa zásahu se na HBZS Most využívá terénní nákladní vozidlo MB Zetros 1833A, nosič kontejnerů.

Technická data a rozměry zařízení:

• šířka u natahovacích kol 1990 mm

• šířka nosného rámu 1900 mm

• maximální výška s natahovacím rámem 3190 mm

• délka včetně natahovacího rámu 4400 mm,

• celková hmotnost 2 274 kg

• připojení vody s průměrem min. 1“, tlak min. 2,5 bar

• výkon max. 12 m³ / hod.

• celková spotřeba PHM při plném výkonu zařízení 5,7 l/hod.

Míchací centrum nelze provozovat při teplotách nižších než 0° C!

Odzkoušení a aplikace tekutého popílku do dutiny po starém důlním díle byla provedena u obce Chotěbudice, za přítomnosti zaměstnanců a techniků dodavatelské a servisní firmy. Zároveň byli proškoleni a zaučeni zaměstnanci z řad mechaniků a techniků HBZS Most. V současné době probíhá školení ostatních kompetentních osob na HBZS Most.

K obsluze MC bylo vybráno 16 báňských záchranářů, kteří ­provádějí i údržbu. Pro provoz zařízení platí vyhláška ČÚBP č. 48/1982 Sb. ­Servisní prohlídky se provádějí 1 x ročně.

Speciální mobilní míchací centrum CMP připravené na aplikace tekutého popílku do dutiny po starém důlním díle u obce Chotěbudice, kú. Krásný Dvůr.

LU, a.s., HBZS Most bude speciální mobilní míchací centrum CMP uložené na terénním, nákladním vozidle MB Zetros 1833A, nosič kontejnerů využívat ke komerčním i záchranářským zásahům v obvodu působnosti HBZS Most, zejména na uhelných lomech a dále tam, kde bude využívána tekutá i polosuchá popílková směs k injektážím pod tlakem max. 2 MPa a k volnému zaplňování dutin po starých důlních dílech.

Dovoz suchého elektrárenského popílku na místo záchranářského zásahu zajišťují v cisternách smluvní přepravní firmy.

Výše uvedené unikátní mobilní míchací a injektážní zařízení bylo vyrobeno ve spolupráci mechaniků HBZS Most s dodavatelskou firmou Biller&Burda s.r.o., Litvínovská 1469, České Budějovice, která provedla výrobu a zajistila technickou dokumentaci.

Ing. Jan Mašek

Ing. Marcel Hlaváček

HBZS Most

Po zaevidování na ZBZS a vypsání příkazu pro četu nás zařadili, mezi dalších pět čet z jiných šachet OKR. Pod vedením velitele základny jsme sfárali na úvodní překop 10. patra vedoucí pod 37. sloj v 1. kře dobývacího prostoru Dolu Doubrava.

Základna byla zvolená v dovrchní chodbě vedoucí k šibíku č. 931, tedy v úvodních větrech.

Zde nebylo žádných odkorů a tak si každý vybral na počvě svoje místečko pro pohotovostní polohu. Tři čety zůstaly v záloze a naše četa a další dvě šly do akce.

K šibíku to nebylo daleko, byl na dohled. Vystoupali jsme po čtyřech žebřících (fartech) a na posledním před vstupem do náraží jsme již měli dýchací přístroje v plné činnosti. Naše četa byla určena k obsluze šibíku. Dva jsme obsluhovali šibík a tři posunovali plné vozy s naplněnými pytli k další četě směrem ke stavěné hrázi. Ta je vyprázdnila a prázdné předala naší četě a my jsme z náraží plné posílali k hrázi a prázdné na 10. patro. Třetí četa plnila pytlovou hráz na chodbě 37. sloje.

Všichni jsme pracovali v dýchacích přístrojích včetně strojníka šibíku za zvýšené teploty a se zhoršenou viditelností. Byli jsme na výdušné straně 37. sloje 9. patra.

Vše probíhalo bez větších problémů až do chvíle, kdy došlo ke změně větrů nasátím u hráze! Začal rychlý přesun čet od hráze směrem k šibíku a urychlený vstup do lezního oddělení šibíku. My jsme s kolegou čekali na posledního z čet, kteří byli při dopravě a stavbě pytlové popílkové hráze a jako poslední jsme vstoupili do lezního oddělení a právě tam jsme si uvědomili, že ve strojovně zůstal strojník, záchranář, který nic netuší. Kolega chtěl jít sám odvolat strojníka. Nesouhlasil jsem, s tím, že dva zmohou více v případě nouze. Strojník opravdu nic netušil a byl udiven, když jsme jej opět před nás pouštěli do lezního oddělení. Při sestupu po žebřících jsme již nemuseli mít nasazené masky.

My jsme lezli dolů nad strojníkem, i když trochu víc vzdáleni od sebe a vedli jsme dialog. Já jsem byl nejvýš a jako četař tedy poslední při návratu z akce. Kolega pode mnou utrousil větu: „Teď jak to nahoře bouchlo, tak jsme měli štěstí“! Najednou jsem slyšel velké šustění a pod kolegou se rozkmitalo světlo strojníka šibíku a prakticky strojník přistál na odpočívadle vedoucím do chodby, kde jsme měli základnu. Ještě, že kolega to nepronesl dřív? Takhle měl náš strojník trochu popálené ruce, neboť mu sjely při tom rychlém sestupu rukavice, které na štěstí měl.

Došli jsme na základnu a museli jsme čekat do rozhodnutí havarijní komise. Polovina směny byla za námi a prakticky nás měly vystřídat záložní čety, ale k tomu již nedošlo.

Na závěr musím připomenout obtížnost akce, která je nejlépe vyjádřena v „Mementu důlních nehod v českém hornictví“: „Pro vysokou teplotu větrů a husté kouře vystupující šibíkem 931 a z důvodu vyřazení těžního stroje v šibíku z provozu nebylo možné uzavřít požářiště z výdušné strany v 37. sloji v nárazišti stavbou hráze“. Ústup do širšího okruhu by znamenal stavbu dalších čtyř hrází a uzavření 33. a 34. sloje, což by zpomalilo další práce a zvýšilo nebezpečí dalších výbuchů. V té době vystupovalo ve výdušných větrech ovzduší s obsahem až 10% hořlavých plynů. Proto bylo rozhodnuto uzavřít výdušnou stranu zřízením vodní zátky H 3 přímo v šibíku a náraží 37. sloje.

Jaké zkušenosti jsme získali?

1. Do akcí zvolit optimální počet čet, aby úsilí záchranářů na prováděné práce bylo přiměřené a došlo ke zrychlení operací. V našem případě byla vzdálenost na stavbu hráze pro tři čety optimální. Pytle s popílkem jsme nemuseli nosit, stačilo podat nebo pohodit a to při zvýšené teplotě a snížené viditelnosti hraje velkou roli.

2. Při prvních akcích, kdy není, ještě stanovena pevná základna je lepší mít více čet. Po zvolení základny se dá již stanovit nutný počet. Vše ovlivňuje vzdálenost k místu zásahu, dostatečná výška a šířka.

3. Nikdy nehovořit při akci co by, kdyby, to je možné rozebrat v klidu na základně. Nemusí mít každý z kamarádů stejný pud sebezáchovy záchranáře. Nezmatkovat, i když se zdá, že situace není zrovna příznivá. Viz strojník šibíku a jako protiklad kolega naší čety, který chtěl jít sám pro strojníka.

4. Úsměv v akci vypovídá víc než opačný výraz v tváři a je motorem každé činnosti se zdárným koncem každé záchranářské akce. Měl jsem štěstí, že v četách ­našeho dolu bylo dost takových kamarádů a z každé akce se chodilo s úsměvem, pokud nikdo nezůstal v dole. Takoví byli i ve stálém sboru HBZS.

5. Nikdy nelze předem říct, kdy akce skončí. Těch různých příčin je tolik, že jedna vylučuje druhou. Vše se odehrává v prostředí, kde příroda je všemocná a my jsme jen vetřelci v jejich útrobách, se svými zkušenostmi a technikou.

6. Kamarádský duch musí převládat a pro zdar každé akce je předpokladem dobrého konce.

Vždy ale rozhoduje i psychická a fyzická odolnost každého záchranáře.

7. Nelze spolehlivě říci, že jsme dost chytří, zúčastnili jsme se dosti zásahů, výjezdů a podobně. V dole, kde je třeba přes 100 km chodeb a svislých děl (jam a šibíků), si nelze naprogramovat, že vše bude probíhat podle nás. Teprve průzkumem a prvním rozborem a dalším ověřováním stavu v příslušné oblasti, úseku, místě můžeme operativně stanovit způsob zásahu v tom kterém místě, úseku, oblasti.

Jedním z hlavních důvodů průzkumu byla mimořádná událost ze dne 11.5. 2011, kdy došlo k extrémnímu nárůstu průtoku důlní vody z Dědičné štoly, který pozorovali pracovníci ČDV Oslavany a bylo nutné ověřit stav tohoto důlního díla a prověřit možnost pro akumulování zvýšených výtoků důlní vody.

Ražba Dědičné štoly byla zahájena v roce 1856 z levého břehu řeky Oslavy v Oslavanech Záklašteří a trvala celkem 28 let do celkové délky 3084 m. Postupem ražby byla štola propojena do staré jámy Charlota, podešla údolí Balinky, prostor Havírna, dosáhla jámy Anna, a dále byla ukončena u jámy Simson. V oblasti Zbýšova odvodňovala sloje v hloubce 130 m pod povrchem. Svým významem sloužila a dodnes slouží jako hlavní odvodňovací dílo pro celý revír Rosicko-oslavanskou uhelnou pánev. Štola byla ražena ručně v šesti odlišných profilech s mírným stoupáním. Výztuž štoly je nepravidelná, střídají se úseky bez výztuže s cihelnou vyzdívkou a úseky, kde byl profil díla zajištěn betonovou výztuží. Světlý profil důlního díla je od 2,0 do 4,0 m². Ve středu je kolej na pražcích, které nejsou vždy ukotveny do počvy.

Průzkumu se zúčastnilo 13 báňských záchranářů ZBZS o.z. GEAM Dolní Rožínka a dva inspektořï OBÚ v Brně. Vzhledem k tomu, že se jedná o důlní dílo s předpokladem zvýšené koncentrace důlních plynů a bez separátního větrání, byla akce prováděna za použití kyslíkových dýchacích izolačních přístrojů BG-174 fy Dräger.

Akce byla zahájena teoretickou přípravou o předpokládaném stavu Dědičné štoly. V době průzkumu byl průtok důlní vody cca 60 l/s a větrní proud měl směr dovrchní, směrem do Dědičné štoly. První četa záchranářů vstoupila v 9:10 hodin do štoly, kde odstranila dřevěné peření ve staničení 15 m od portálu. V tomto úseku byla výška hladiny důlní vody cca 40 cm nad kolejí, ale původní stružka byla vymleta tekoucí vodou do hloubky cca 80 cm, což zaznamenal četař při vstupu do úseku za dřevěným peřením, když se propadl do tůně cca 1,3 m hluboké.

Dále četa postupovala pouze po koleji a se zvýšenou opatrností, protože bylo zřejmé, že na počvě pod vodou jsou zbytky dřeva, železných předmětů a napadané horniny. Úseky s výztuží byly stabilní, ale tam, kde nebyla štola zajištěna výztuží, bylo patrné odpadávání horniny. Na bocích a stropu díla byly skvrny od vystříknutí důlní vody, která má načervenalou barvu. Celkový stav prozkoumávaného úseku byl dobrý, bez známek tlakových projevů a stržků.

V průběhu zásahu byla měřena koncentrace CH₄, CO₂. Hodnota kyslíku se pohybovala v rozmezí 19,1 až 19,7 %. Metan v celém úseku štoly nebyl zaznamenán, kromě objektu ve st. 215, který byl pracovníky ČDV označován jako bývalý kryt CO. Zde byla maximální koncentrace CH₄ 1,0%. Koncentrace CO₂ narůstala až do hodnoty 3,8 %. V průběhu průzkumu byl prováděn popis díla a pořizována fotodokumentace.

Postup čety byl ukončen ve st. 220 m, v místě, kde byl původně hrázový objekt, ve kterém je proražený otvor. Z otvoru vytéká důlní voda, kterou je neustále vynášen kal. Otvor je částečně zaplněn starou výdřevou, která byla vyplavena z důlních prostor a vytváří bariéru. Za hrázovým objektem je profil zmenšen napadanou horninou a vynášeným kalem na max. výšku 1,5 m. Za hrází je postup v současném stavu nemožný.

Kromě popisovaného úseku byla provedena prohlídka a zaměření krytu. Zde jsou stěny a strop vybetonovány, neporušené. Na počvě je cca 20 cm vody. Počva je v úrovni hladiny důlní vody v Dědičné štole. V objektu bylo zjištěno, že z hlediska stability výztuže nedošlo k žádné změně.

Výsledkem průzkumu bylo ověření stavu Dědičné štoly a konstatování, že v prozkoumaném úseku nedochází k lokálním závalům, které by mohly znamenat zhoršení funkce HDD, pro odvádění důlních vod z bývalého dobývacího prostoru Zbýšov. Další část Dědičné štoly je pravděpodobně zaplněná kalem až do výšky cca 1,5 m nad původní počvou.

Původní hrázový objekt, částečně zatopený starou výdřevou. Foto: Ing. Vozka

Po zaměření bývalého krytu CO (max 850 m³) je patrné, že objekt není dostatečně velký, aby bylo možné využít tyto prostory k akumulaci případných zvýšených nátoků ze zaplavených důlních prostor. Při takové mimořádné události by zde mohla být akumulována důlní voda, která vytekla během půl hodiny. V případě budování vodní hráze v oblasti ústí krytu do Dědičné štoly, by bylo nutné provádět trhací práce pro vytvoření dostatečných záseků v okolní hornině tak, aby vodní hráz dokázala udržet tlak vodního sloupce. Tyto práce by však vyžadovaly povolení hornické činnosti dle Zákona ČNR č. 61/1988 Sb., v platném znění v podmínkách plynujících dolů. RNDr. Valeš, CSc. v hydrogeologickém posudku ze dne 3. 3. 1999 uvádí zazdění Dědičné štoly jako řešení krajní a předpokládá v takovém případě vývěry na soutoku Balinky s Neslovickým potokem, přes výchozy slojí. Jak je patrné ze situačního náčrtu, zadržování důlní vody v uvedeném objektu by patrně způsobilo komunikaci důlní vody s „Vodorovnou štolou“, která je situovánu cca 60 m od Dědičné štoly, a tímto důlním dílem by důlní voda vytékala nekontrolovatelně do vodoteče.

Dalším dílčím úkolem plánovaného nehavarijního zásahu bylo odebrání části betovové výztuže v místě pod vodní hladinou. Toto bylo provedeno ve staničení 220 m od portálu štoly. Odebraný vzorek bude podroben výzkumu se zaměřením na působení síranů na pevnostní charakteristiku a stabilitu betonu. Z provedeného průzkumu Dědičné štoly vyplynulo opatření odstranit z otvoru v hrázovém objektu naplavené dřevo.

Tato nehoda, o které jsme v  listovce Záchranář informovali v číslech 7/8/1966 a 7/8/1991 při­nesla na straně jedné nezměrné utrpení rodinám obětí a na druhé straně také velké poučení všem těm, co se podíleli na její likvidaci a těm co byli odpovědni za bezpečnost práce v podzemí.

To, že katastrofa dosáhla tak velkého rozsahu, bylo zapříčiněno zejména liknavým a nesprávným postupem dispečera a vedoucího výroby v počáteční fázi nehody. V 15:30 hod. byly v dole zjištěny příznaky zápachu po pálící se pryži. První hlášení o zápachu na dispečink přišlo v 16:17 hod. Pohotovostní záchranné sbory HBZS Ostrava a ÚBZS Lazy byly povolány teprve v 17:05 hod. Osazenstvo nebylo zavčasu odvoláno z ohrožené části dolu. Opožděně byla zahájená likvidace požáru. Při vyšetřování se zjistily závažné závady ve vedení důlních děl. Systém větrání byl labilní. ­Nebyly řádně vypracované ­pasporty pro pracoviště v 8. a 11. sloji a havarijní plán pro 11. sloj. V havarijním plánu pro 8. sloj nebyl uvažován nepříznivý odraz havárie v 11. sloji. To vše ovlivnilo i chování osazenstva v případě havárie. Za závažné nedostatky byli podle míry zavinění zodpovědní zaměstnanci včetně ředitele dolu odsouzeni k pod­míněným a nepodmíněným trestům.

Památce obětí se poklonili Jaroslav Gongol, Josef Lang a Jaroslav Čihař, bývalí vedoucí zaměstnaci Dolu Dukla.

Na základě tohoto neštěstí se urychlilo vydání jednotného bezpečnostního předpisu pro hlubinné dobývání čj. 9000/61 a byla provedená revize předpisů pro likvidaci havárií v hlubinných dolech vydáním výnosu Ústředního báňského úřadu čj. 1/1962. Bylo zavedené automatické blokování pásů systémem MJM 20, vystrojování pásových chodeb nehořlavou výztuží, nepřetržitý dozor u pásů se střídáním na pracovišti a vedením záznamu o stavu pásových souprav. Postupně se zaváděly pásy se sníženou hořlavostí. Do dvou let od nehody byl v OKR v provozovaných důlních dílech položený požární vodovod. Výnosem ÚBÚ čj. 2600/10/63 byly organizovány záchranářské hlídky, aby byly rychle dosažitelné a mohly v případě nehody co nejdříve zasáhnout. Součástí záchranářské taktiky se stalo nošení přídavných jehel a rezervních kyslíkových láhví. Byl zahájený vývoj nových typů hasicích přístrojů. Z Polska se začaly dovážet harmonikové nasávače WG 2 a příslušné detekční trubičky. Do revíru bylo ze SSSR dovezeno 8 000 ks sebezáchranných izolačních přístrojů SK 4.

I po tolika letech, které od nehody uplynuly, a stav bezpečnosti a úrovně řídících techniků se v revíru výrazně zlepšil, bychom neměli zapomínat, že v případě nehody jen včasně zahájená záchranná akce má největší naději na úspěch a že je lepší povolat záchranáře co nejdříve i když se třeba později ukáže, že to není nutné, než je povolat se zpožděním. Otálení může mít za následek, že škody budou daleko větší.

Václav Smička

Vzpomínky Ing. Jaroslava Gongola, CSc.

V životě jsou chvíle, které se vám nesmazatelně vryjí do paměti, a i když se říká, že si spíše pamatujeme ty chvíle radostnější a na ty smutné zapomínáme, přece jen to neplatí ve všech případech.

Svědčí o tom i to, že i přes oněch uplynulých 50 let od „dukelské havárie“, při které dne 7.7.1961 v podzemí Dolu Dukla v Havířově přišlo o život 108 horníku, se našli lidé, kteří vytvořili důstojné podmínky k uctění památky padlých horníků, většinou našich kamarádů a spolupracovníků.

Za OKD, a.s. se pietního aktu zúčastnili provozní ředitel Leo Bayer, ředitel pro lidské zdroje a rozvoj revíru Radim Tabášek a ředitel pro rozvoj a strategii Ján Fabián.

V té době jsem patřil k těm nejmladším, který byl v onen kritický den v dole a kterému se podařilo se svým kolektivem bez úhony vyfárat, neboť ­zplodiny po hoření naše pracoviště nezasáhly. Dá se tím říci, že jsme měli štěstí v neštěstí. Konec konců tak to v reálném životě chodí.

Po těch padesáti letech se mi vybavují dny, které jsem jako mladý 24letý čerstvě promovaný hornický inženýr prožíval. Dne 1.7.1961 t.j. v sobotu jsem totiž promoval na VŠB v Ostravě a ihned v pondělí 3.7. jsem nastoupil do práce na Důl Dukla. Možná, že se to dnešním absolventům vysokých škol zdá neuvěřitelné, že jsme přímo ze školy nastupovali do práce, ale pro nás to tehdy bylo normální. Dokonce mohu říci a to asi nejen za sebe, že jsme byli hrdi na to, že jsme s úspěchem vystudovali a můžeme své nabyté vědomosti v praxi rozšířit o praktické zkušenosti a realizovat své životní ideály, které každý mladý člověk má.

V pondělí jsem nastoupil jako revírník do rubání 826/II a 828/II, kde jsem měl na starost dopravu a odtěžení z obou porubů a kde onen tragický den 7. 7. 1961 zahynulo 108 lidí. Ale ihned ve středu jsem na příkaz směnmistra nastoupil do rubání 1140/I, abych vystřídal revírníka z tohoto porubu, který nastoupil na dovolenou. Porub 1140/I byl v mocnosti sloje okolo 3,8 m, dobýván ručně pomocí trhací práce a sbíjecích kladiv. Výztuž byla dřevěná a vyrubané prostory byly zafoukávány základkovým materiálem z výpěrků úpravny uhlí. Práce v tomto porubu byla velmi fyzicky náročná, odměňovalo se podle odrubaných „kubíků“(m³). Ranní a odpolední směna prováděla vyuhlování, v noční směně se překládal hřeblový dopravník. Z dnešního pohledu se již jedná o zastaralou technologii, ale na tehdejší dobu to byla v takovýchto mocnostech slojí běžná technologie.

I dnes s takovýmto odstupem let si vzpomínám, že průběh oné směny byl bez nějakých problémů. Okolo 19. hod jsem však ucítil typický zápach merkaptanové signalizace, který jsem měl možnost poznat na VŠB v laboratorních podmínkách. Ihned jsem se spojil s dispečerem a oznámil mu, že v rubání 1140/I cítím zápach po sirovodíku a zda se jedná o merkaptanovou signalizaci. Dostal jsem pokyn, abych okamžitě vyvedl osádku k jámě na II. patro. Nechal jsem zastavit těžní zařízení a předákovi sdělil, že má informovat pracovníky v rubání a poslat je na překop 22 a k jámě. Já jsem zkontroloval celou těžební trasu až na tř. 1132/I na 3. patře, zda již všichni opustili svá pracoviště a znovu profáral celou trasu ze III. patra až na II. patro, zkontroloval základkovou trasu, posbíral nějaké sebezáchranné přístroje, které horníci nechali v dole. Postupně tak vyfáralo 64 horníků. Já jsem vyfáral na povrch asi v 19:30. Teprve tam jsem se dozvěděl od přítomného dozoru, který evidoval počet vyfáraných pracovníků, o jak závažnou havárii jde. V této době se již dalo tušit, že horníci z 8. sloje a 11. sloje ve II. východním poli se stali obětí důlního neštěstí. Jistě si dovedete představit mé pocity sotva začínajícího mladého člověka, který ihned na začátku své odborné životní dráhy se musel vyrovnat s tak těžkou životní situací. Asi mě dovedete pochopit, když se přiznám, že i když jsem si uvědomoval vážnost situace, že jsem stále ve skrytu duše doufal, že se někteří spolupracovníci zachrání. Definitivní naděje však padly rozhodnutím havarijní komise o uzavření požářiště v širším okruhu, což se stalo těsně před půlnocí.

Samozřejmě, že na odchod na ubytovnu, kde jsem přechodně bydlel, nebylo ani pomyšlení. Byl jsem pověřen pomáhat při organizování přijíždějících záchranářských čet, zajišťování potřebného materiálu a jeho dopravy do dolu dle požadavků havarijní komise, evidence odpracovaných směn záchranářů apod. Poprvé jsem podnik opustil až po uzavření hrází v neděli 9.7.1961 v odpoledních hodinách. Teprve nyní byla příležitost zajet za svými rodiči, kteří bydleli v malé vesnici asi 20 km vzdálené. K těm se totiž v ústním podání dostala zpráva, že v době havárie jsem byl v dole a pravděpodobně tam také zůstal. Jistě si dovedete představit, jaké setkání to bylo.

Na dlouhé odpočívání však nebyl čas, neboť v neděli v noci muselo být provedeno předfárání nezavřené části dolu před zahájením provozu v pondělí ráno. Já osobně jsem pak od onoho pondělí dostal funkci pomocníka VLH, kdy jsem byl k dispozici ve dvanáctihodinových směnách a organizoval zajištění potřebného materiálu pro záchranáře. Zajišťoval jsem také požadavky na přísun čet záchranářů z jednotlivých důlních podniků, spolupráci s HBZS a odběry vzorků ovzduší v dole apod.

Poslední oběti byly vyproštěny z dolu 4.8.1961. Dále pokračovaly práce na odvětrávání uzavřené oblasti, neboť všechny oběti byly vyproštěny záchranáři v dýchacích přístrojích z nedýchatelného ovzduší. Tyto práce skončily zajištěním průchodního větrního proudu, čímž byl obnoven provoz celého dolu.

Od této doby tvrdím, že když lidé chtějí, dokáží nemožné. Záchranáři zde odpracovali na 50 tisíc směn v dýchacích přístrojích při teplotách okolo 45°C, při vysokých koncentracích CO, kde jediné nadechnutí znamenalo ohrožení života. Letos u příležitosti 50. výročí jsme vzpomněli na 108 obětí. Vzpomínali jsme i na ty, kteří se podíleli na odstranění důsledků tohoto důlního neštěstí.

Dvě vzpomínky ing. Zdeňka Dombrovského, CSc.

K tragické události mě vážou dvě vzpomínky k době, kdy jsem ještě nebyl záchranářem.

První se vztahuje na pondělí dne 10. července roku 1961, kdy jsem jako revírník na Dole Žofie nastoupil na odpolední směnu. Před sfáráním jsme byli svolání na nádvoří, před dozoreckou koupelnu, kde k osazenstvu odpolední směny promluvil Ing. Zdeněk Košťál, výrobní náměstek SOKD a oznámil, k čemu došlo v pátek dne 7. 7. v odpolední směně na Dole Dukla. Bylo to první přímé podrobnější oficiální sdělení na naší šachtě. Obdobně to probíhalo i na dalších šachtách OKR. Všichni jsme zprávu vyslechli velmi pozorně se zármutkem a s neskrývaným dojetím, i když převážná část z nás již o neštěstí byla zevrubně informována ze sdělovacích prostředků nebo od našich záchranářů, kteří se záchranných prací na Dole Dukla již zúčastnili. Přesto toto bezprostřední přímé sdělení udělalo na nás hluboký dojem a vyvolalo smutek. Po sjezdu do dolu se událost stala předmětem dalších diskusí.

Čestná stráž krojovaných horníků a báňských záchranářů u památníku obětí

Druhá se vztahuje k vlastnímu soudnímu procesu, kterého jsem se jedenkrát zúčastnil. Z projednání si toho moc nepamatuji. Nejvíce na mne zapůsobilo, když obžalované přivedli v poutech a posadili na lavici jako nějaké těžké zločince. Navždy se mi to vrylo do paměti. Nejen proto, že jsem byl u soudu poprvé. Pravděpodobněji asi proto, že jsem si uvědomil, co každého důlního technika může z hlediska právní zodpovědnosti potkat, i když ne vždy musí jít o přímé zavinění. Toto riziko osobní zodpovědnosti a zodpovědnosti nad životy všech důlních pracovníků mne provázelo po celou mou dlouholetou praxi na šachtách. Toto vše ovlivňovalo můj přístup k dodržování bezpečnosti. Bohužel ne vždy to bylo přijímáno těmi, jichž se to týkalo s pochopením, i když rozsah dukelského i jiných důlních neštěstí varovaly, že nedodržování správných postupů ohrožuje nejen provinilce. Přes výrazný technický pokrok v oblasti bezpečnostní techniky, který od té doby nastal, stále existují vážná subjektivní i objektivní rizika hornické práce, která by se neměla podceňovat a i současní důlní pracovníci by si to měli uvědomovat. Minulé tragické události by to měly připomínat a varovat.

Foto: Jaroslav Horyna

To bylo základní motto V. mezinárodní konference báňského záchranářství konané 22. – 26. října letošního roku v hlavním městě nejlidnatější země světa Čínské lidové republiky v Pekingu. Konference byla spojená se 3. mezinárodním fórem managementu rizik na pracovišti a výstavou záchranářské techniky. Pořadatelem konference byla Státní správa bezpečnosti práce (State Administration of Work Safety – SAWS) a předsedou konference byl Wang Zhijan, ředitel Státního řídícího centra báňské záchranné služby. V rámci doprovodného programu měli účastníci možnost prohlédnout si hlubinný uhelný důl, Národní báňskou záchrannou stanici a Hornické muzeum, vše ve společnosti Kailuan Group v městě Tangshan. Konference se zúčastnili delegáti z 21 zemí z celého světa, mezi nimi i zástupci HBZS Ostrava a VŠB Ostrava.

Pohled do jednacího sálu.

Několik vybraných dat k hostitelské zemi

Oficiální název státu:     Čínská lidová republika, ČLR

Rozloha:     9 596 960 km² (čtvrtá největší země na světě)

Počet obyvatel:     1,3 miliardy (nejlidnatější stát na světě)

Úřední jazyk:    Mandarínská čínština, v některých autonomních oblastech i jazyky menšin

Hlavní město:    Peking (Beijing), 17 miliónů obyvatel v r. 2009

Jednání boardu IMRB řídil Wang Zhijan, ředitel Státního řídícího centra báňské záchranné služby (na snímku uprostřed). Vpravo sekretář IMRB Alex Gryska.

Těžba uhlí a báňská záchranná služba

V roce 2010 bylo ve světě vytěženo celkem 6, 185 miliard tun černého uhlí (zdroj: world coal. org.), z toho v Číně, která je největším producentem uhlí 3, 162 miliard tun. Čínská vláda v rámci zlepšování bezpečnosti práce věnuje velkou pozornost báňské záchranné službě a s ní souvisejícím technologiím. Jako všude tak i v Číně hrály důležitou roli v rozvoji báňského záchranářství velké důlní nehody. V současnosti se báňská záchranná služba neustále rozvíjí společně s rozvojem techniky při dobývání. Technické vybavení a úroveň je stále na vzestupu a systém řízení, zákony a předpisy pro hornickou činnost a báňskou záchrannou službu se postupně zdokonalují. Díky systematické práci Státní správy bezpečnosti práce v jejímž čele stojí ministr Luo Lin se podařilo za poslední období výrazně snížit počet smrtelných úrazů v hornictví. V roce 2002 bylo v čínských dolech 6 995 smrtelných úrazů, v roce 2009 při 1 616 nehodách to bylo 2 631 a v roce 2010 došlo k dalšímu poklesu na 2 433.

Od založení Čínské lidové republiky v r. 1949, na základě příslušných zákonů a předpisů o bezpečnosti práce zřizovaly důlní podniky vlastní záchranné týmy. Ve vybraných velkých „uhelných“ městech a krajích sídlí báňské záchranné týmy s vojenskou strukturou řízení. V roce 1949 založily tři uhelné doly, Fushun, Fuxin a Liaoyuan první profesionální báňskou záchrannou službu s celkem 66 členy báňského záchranného sboru.

Následoval rozvoj této činnosti až po současnost, kdy ve 27 provinciích, autonomních oblastech a městech v Číně je 77 báňských záchranných stanic, 449 tzv. středně velkých záchranných týmů a 1 445 záchranných týmů. Celkový počet vycvičených báňských záchranářů, kteří se mohou přímo účastnit likvidace nehod činí 14 328. V roce 2010 zasahovali báňští záchranáři na uhelných dolech při 4 158 nehodách a podařilo se jim zachránit 11 167 horníků. Největší záchranářskou akcí, na které se podílelo více než 5 800 záchranářů byla záchrana 115 horníků uvězněných 8 dnů v zatopeném dole společnosti Huajin Coking Coal Corporation ve Wangjialingu v provincii Shanxi počátkem dubna 2010. V listopadu 2010 se podařilo zachránit 29 horníků uzavřených v zatopeném dole Batian Coal Mine v Sichuanu. 26 báňských záchranných sborů s počtem 512 záchranářů bylo také nasazeno po zemětřesení v Yushu v dubnu 2010, kde vyprostili z trosek 46 živých nezraněných a 241 zraněných.

Konferenci zahájil ministr Státní správy bezpečnosti práce Luo Lin.

Centrální i místní úřady investují každý rok obrovské částky na vybavení báňské záchranné služby a technologie. Čínský záchranný systém je stále rozšiřován a modernizován. V roce 1950 byla báňská záchranná služba převedena pod vojenskou správu a uvolněna z ministerstva uhelného průmyslu. Za bezpečnost dolů a báňskou záchrannou službu byla zodpovědná Státní komise pro hospodářství a obchod. Po založení Státní správy pro bezpečnost dolů (SACMS) v roce 1999 a Státní správy bezpečnosti práce v roce 2001, stanovila Státní rada povinnosti těchto dvou správ při organizování, řízení a koordinaci báňské záchranné služby a záchraně při haváriích. V roce 2002 Státní správa bezpečnosti práce a Státní správa bezpečnosti dolů dostaly za úkol posílit báňskou záchrannou službu. Byl schválený plán rozvoje národního systému báňské záchranné služby. Po několikaleté práci byl tento unikátní projekt vytvořen a je dále zdokonalován.

První právní nařízení a předpisy v oblasti báňské záchranné služby vydává v roce 1956 Ministerstvo uhelného průmyslu jako „Nařízení o báňské záchranné službě“ a „Pravidla báňské záchranné služby“. V roce 1978 Ministerstvo uhelného průmyslu vydává další předpisy pro báňskou záchrannou službu, zásady vedení záchranářského zásahu a kritéria kontroly havarijních plánů. V roce 1987 Ministerstvo uhelného průmyslu vydává nové předpisy pro „zásahový řád“ báňské záchranné služby, pravidla pro báňské záchranné sbory – vojenské a metody řízení báňské záchranné služby jako vojenské organizace. V roce 1995 ministerstvo energetiky revidovalo tři výše uvedené předpisy a začlenilo je do aktuálního předpisu o báňské záchranné službě. V roce 1993 a 2002 Čína aplikovala tzv. „Horní právo“ do zákonných norem Čínské lidové republiky.

Záchranný systém pro doly je tvořen několika úrovněmi:

• Národní centrální báňské záchranné stanice

• Provinční báňské záchranné sbory na krajské a obecní úrovni

• Závodní báňské záchranné sbory

V situačním náčrtu je rozmístění 14 Národních centrálních báňských záchranných stanic (NMR).

Rozmístění Národních centrálních báňských záchranných stanic (NMR) v Číně.

Báňskou záchrannou službu tvoří dvě základní složky:

• Čety báňských záchranářů pro záchranářský zásah

• Čety báňských záchranářů pro poskytování první pomoci

 Národní centrální báňské záchranné stanice hrají klíčovou úlohu v případě likvidace důlní nehody a v oblasti integrovaného záchranného systému.

Provinční báňské záchranné stanice tvoří regionální páteř báňské záchranné služby. Jejich počet je 77 a pokrývají rovněž širokou škálu služeb a jsou zřízeny v každé provincii a regionu. Pochopitelně bylo nutno tyto stanice reformovat a vybavit potřebnou technikou před tím, než byly pověřeny těmito úkoly.

Báňské záchranné stanice na dolech zřizuje podnik, nebo místní úřady a jejich záchranáři jsou zpravidla nasazováni v první fázi likvidace nehody.

Prohlídka makety areálu Národní centrální báňské záchranné stanice v Tangshanu. Dýmnice se nachází pod fotbalovým stadionem.

Báňská záchranná služba první pomoci

Národní záchranářské zdravotní centrum bylo zřízeno ke konci roku 2002. Je odpovědné za vydávání předpisů a nařízení týkajících se poskytování první pomoci v podzemí, vypracování „traumatologických plánů“, využívání nejnovějších technologií a postupů při lékařské pomoci v podzemí na celém území ČLR. Rovněž je pověřeno mezinárodní spoluprací s obdobnými organizacemi na celém světě. Na provinční úrovni jsou tyto záchranářské týmy součástí regionálních stanic.

Technická podpora báňské záchranné služby

Zajišťuje odbornou technickou pomoc a předpisy pro vyšetřování příčin důlních nehod, prevenci, rozvoj technologií. Tvoří ji čtyři základní části:

1. Expertní skupina pro první pomoc v podzemí.

2. Technicko výzkumné centrum báňské záchranné služby.

3. Výcvikové a školicí středisko báňské záchranné služby.

4. Odborné akademické organizace.

Na stánku firmy Dräger byla vystavená maska pro BG 4 umožňující příjem tekutin.

Organizace speciální záchranářské techniky

Centrální i místní úřady mají za úkol se podílet na investicích pro rozvoj a pohotovost speciální záchranářské techniky, která je k dispozici v Národních báňských záchranných stanicích a slouží ke zdolávání složitých nehod.

Každý podnik je povinen zajistit financování báňské záchranné služby na základě zákonů a nařízení a udržovat v pohotovosti potřebný materiál pro zdolávání nehod.

Je zřízeno šest speciálních čerpacích stanic v oblastech Tangshan, Jiangxi, Fengfeng, Jinan, Henan a S’-čchuan, které jsou zařazeny do Národního báňského záchranného systému. Ostatní speciální technika a zařízení může být využita pro záchranné práce.

Průběh 5. mezinárodní konference báňských záchranných služeb

V sobotu 22. října byly organizovány exkurze do dolu Tangshan Mining Branch Company, na Národní centrální báňskou záchrannou stanici a do Národního hornického muzea skupiny Kailuan v Tangshanu. Jízda autobusem z Pekingu do Tangshanu trvala tři hodiny.

Vakové protivýbuchové uzávěry na výdušné straně porubu.

Fárání do dolu

Důl Tangshan je jedním z největších ve skupině Kailuan, založený v roce 1878 v jedné z nejvýznamnějších hornických oblastí v Číně. Byl vyznamenaný cenou „Nejlepší důl Číny“. S počtem 9 100 zaměstnanců těží z důlního pole o rozloze 38,2 km² ve čtyřech slojích přes 4 mil. surové těžby ročně, z čehož je jedna třetina vhodná pro koksování. Výhřevnost uhlí je 19,2 MJ/kg a má nízký obsah popela a síry.

Po uvítání vedením dolu jsme poučeni o použití sebezáchranného přístroje se stlačeným kyslíkem typu ZYX 45, který vyrábí firma Zhejiang Hengtai Safety Equipment Co., Ltd., Wenling City v provincii Zhejiang. Ochranná doba přístroje je 45 minut při střední námaze. Zásoba kyslíku v láhvi o objemu 0,38 l při tlaku 20 MPa činí 76 litrů. Stálá dávka dodává 1,2 l/min, plicní automatika >60 l/min a ruční přídavkový ventil 60 l/min. Hmotnost přístroje 2,1 kg. Rozměry 227 mm x 177 mm x  96 mm. Náplň absorbentu CO2 je ≥ 530 g.

Po převlečení fáráme do hloubky 650 m na prohlídku porubu. V dole perfektní pořádek, počva prostoru náraží a dále až do vzdálenosti 150 m je vydlážděná. Výztuž svorníková s pletivem zabraňujícím případnému propadnutí uvolněné horniny. Na vtažné straně porubu nenacházíme protivýbuchové uzávěry. Porub dlouhý 60 m ve sloji o mohutnosti 3,8 m je vybavený štítovou výztuží a kombajnem typů jaké byly u nás používány v devadesátých letech. Na dotaz proč je porub dlouhý jen 60 m nám průvodce odpovídá, že dobývání probíhá na okraji města. Na vrchní špici za porubem visí analyzátor Xam 5000, kde odečítáme koncentraci 0,26 % metanu. Na výdušné straně je degazační potrubí a jsou tam i vakové protivýbuchové uzávěry.

Účastníci jednání boardu IMRB.

Prohlídka Národní báňské záchranné stanice Kailuan Base

Stanice byla nově postavená a uvedená do provozu 29. 3. 2011. Na ploše 16 000 m² je administrativní budova, sklady materiálu, výcvikové a školicí prostory pro záchranáře a sportovní hřiště. Od roku 1986 zasahovali záchranáři ve skupině Kailuan v 3 587 případech a neměli žádné smrtelné zranění záchranáře.

Přepravní a komunikační technologické vybavení BZS je moderní, používají se dýchací přístroje Biopack, BG4 a HYZ. BZS funguje na principech vojenské organizace.

Při fárání do dolu jsme byli vybaveni sebezáchranným přístrojem ZYX 45 s ochrannou dobou 45 minut o hmotnosti 2,1 kg.

Neděle 23. října zasedání IMRB

Na programu jednání bylo zhodnocení minulé konference v Ostravě v roce 2009. Bylo velmi pozitivní. Příští konference se koná v Kanadě v roce 2013. Bližší informace budou zveřejňovány na webových stránkách www.IMRB2013.ca
a www.mineresue.org . Delegáti z Německa potvrdili organizování v pořadí již sedmé konference v roce 2015. Bylo přijato 6 nových členů z Ukrajiny, Ruska, Zambie, Mongolska, Vietnamu a Rakouska. Tímto má IMRB 23 členů ze 20 států. Byla přednesená zpráva o sedmé mezinárodní soutěži báňských záchranářů v Austrálii. Osmá mezinárodní soutěž záchranářů se plánuje v r. 2012 na Ukrajině v Doněcku a devátá v r. 2014 v Polsku. Bylo schváleno, aby na zajištění provozu webové stránky www.minerescue.org, kde budou také zveřejňovány informace o nehodách, včetně diskusního fóra, přispívali členové IMRB 500 USD ročně a z účastnického poplatku delegátů na konferencích bude přispíváno 25 USD.

V odpoledních hodinách se přesouváme zpět do Pekingu a ubytováváme v hotelu CNCC.

Oživovací přístroj MZS - 30 vyráběný firmou Zhejiang Hengtai Safety Equipment Co., Ltd. má hmotnost 6,5 kg.

Pondělí 24. října

Konferenci zahajuje ministr Luo Lin ze Státní správy bezpečnosti práce. Následují úvodní proslovy sekretáře IMRB Alexe Grysku, Wanga Dexue náměstka ministra SAWS, Josepha A. Maina, náměstka ministra bezpečnosti práce v dole v USA a dalších významných hostů z Vietnamu a Jižní Afriky.

V poledne navštěvujeme výstavu záchranářské techniky. Zajímavé pro nás jsou zejména pracovní dýchací přístroje Biopack, HYZ4 a různé úpravy BG 4. Na stánku firmy Dräger je vystavená maska pro BG 4 s možnosti příjmu tekutin a nová řada termokamer typu UCF 7000 a 9000 s možností videozáznamu. Prohlížíme i automatické oživovací přístroje typu MZS-30 vyráběné firmou Zhejiang Hengtai Safety Equipment Co., Ltd. s řízeným dýcháním, odsáváním a inhalací, se snadnou obsluhou a spolehlivým výkonem o hmotnosti 6,5 kg.

Odpoledne pokračují přednášky na témata tvorba systému, zdokonalování báňských záchranářů a management nouzových situací v bezpečnosti práce.

Úterý 25. října

Pokračování konference. Témata přednášek technologie záchrany v nouzových situacích, záchranářská zařízení používaná při nehodách v dole, havarijní plány a výcvik záchranářů.

Na závěr dne jsou předány certifikáty šesti novým členům IMRB. Od zástupců Kanady následuje pozvání na 6. konferenci IMRB v Kanadě v r. 2013.

Novým členům konference byly předány certifikáty členství. Zleva stojící sekretář IMRB Alex Gryska, zástupce Rakouska, Ukrajiny, Mongolska, Vietnamu, Zambie, předseda konference Wang Zhijan a zástupce Ruska.

Nejzajímavější přednášky pro nás přednesli David Brenkley z Anglie na téma ztížené mikroklimatické podmínky, Radoslaw Stach z dolu KGHM Polska Miedž, případová studie výbuchu v podzemí měděného dolu, Kent Armstrong z Kanady o plnící stanici pro vzduchové dýchací přístroje vyráběné firmou Dräger, Trevor Wats o nehodě na dole Pick River na Novém Zélandě v listopadu 2010, Sun Yuejin o záchraně 115 horníků ze zatopeného dolu ve Wangjialing v dubnu 2010 a Vasil Evseev o vývoji a perspektivách báňské záchranné služby v Rusku. O těchto budeme postupně čtenáře informovat.

Návštěva konference a výstavy záchranářské techniky nám umožnila srovnání úrovně a vybavení báňských záchranných služeb. Vybavení používané v BZS ČR nezaostává za ostatním světem. Přínosem je také navázání nových kontaktů.

Na závěr konference převzali vlajku IMRB organizátoři příští v pořadí již. 6. konference v roce 2013 v Kanadě, Barrie Simoneau, Malcolm Smith a Alex Gryska, oblečeni v kanadských hokejových dresech.

Zdroje a literatura:

www.worldcoal.org, Wikipedia.org, Mine Rescue System and Technology in China (LIU Yongli, FU Gui, LIU Xinjun  – Resource and Safety Institute, China University of Mining)

Další významnou aktivitou je modul záchranářství, který je prováděn ve spolupráci s Českou asociací hasičských důstojníků ČR, resp. s Hasičskými záchrannými sbory našeho kraje, dalších krajů – Olomouckého, Libereckého. Zaměření je na společná cvičení v práci s technickými prostředky, výcvik ve speciálním, tzv. Flashover kontejneru v Hamrech u Prostějova (simulace zásahu při likvidaci požáru v uzavřených prostorách), cvičení záchranářů-lezců v Hronově ve východních Čechách (rozsáhlé prostory pro výuku při práci ve výškách a nad volnou hloubkou) a v neposlední řadě společné cvičení s HZS Libereckého a Ústeckého kraje při likvidaci nebezpečných látek v areálu fy. DIAMO s.p. ve Stráži pod Ralskem.

Cvičení s HZS Olomouckého kraje v Flashover kontejneru, Hamry u Prostějova.

Současně po celou dobu projektu probíhá výuka polského jazyka záchranářů HBZS Ostrava se zaměřením na odbornou terminologii v oblasti hornictví a záchranářství pro účely zdokonalení komunikace při možném společném zásahu jednotek polských a českých báňských záchranářů.

Pro potřeby teoretické výuky v jednotlivých aktivitách v prostorách HBZS Ostrava byly v rámci projektu pořízeny 2 interaktivní tabule s projektory, které budou i do budoucna sloužit při základních a opakovaných školeních báňských záchranářů nejen dolů OKD, ale i našim smluvním partnerům při výuce v oblasti bezpečnosti práce.

Cvičení s HZS Olomouckého kraje v Flashover kontejneru, Hamry u Prostějova.

Pro zvýšení akceschopnosti záchranářů HBZS Ostrava při společných zásazích v rámci Integrovaného záchranného systému Moravskoslezského kraje bylo z ESF pořízeno speciální zařízení pro řezání armovaného betonu, kamene, zdiva apod. K tomuto bylo pořízeno hydraulické střihací zařízení pro podobný účel. Tato zařízení najdou široké uplatnění nejen po dobu průběhu aktivit v rámci Komplexního vzdělávacího programu, ale i posléze pro jejich komerční využití.

Zároveň probíhá a bude do ukončení vzdělávacího programu probíhat, tj. do 30. 9. 2012, rozšířené vzdělávání záchranářů – zdravotníků pro zdokonalení znalostí v medicínských oborech středního personálu. Tato jsou organizována ve spolupráci s Územní záchrannou službou Ostrava, Fakultními nemocnicemi v Brně a Ostravě. Tímto dochází ke zdokonalování teoretické i praktické přípravy pro zásahy lékařského výjezdu HBZS Ostrava při úrazech a náhlých onemocněních v podzemí a na povrchu dolů OKD.

V nejbližším období nás čeká vzdělávání v oblasti požární ochrany povrchových objektů, společná cvičení s HZS MSK v případě možných povodní (vysokokapacitní čerpání vod i v případě ohrožení objektů dolů OKD především v lokalitách Dolů Karviná a Darkov), cvičení při odstraňování následků zřícených budov.

Cvičení s HZS Libereckého kraje. Zásah v prostředí s nebezpečnými látkami.

Zvláštní kapitolou je vzdělávání v oblasti enviromentu ve spolupráci s VŠB – TU, HGF, se zaměřením na likvidaci ekologických havárií, nakládání a manipulací s ostatními odpady ze spalování uhlí.

Očekáváme i ve 2. roce komplexního vzdělávacího programu, že vysoký profesionální zájem našich zaměstnanců o uvedené aktivity bude pokračovat, a že vzdělávacím systémem dosáhneme vysoké úrovně poskytovaných záchranných prací.

Počátky první spolupráce báňské záchranné služby s firmami, které provozují skládky TKO lze datovat do roku 1994, kdy byl prováděn první monitoring na skládce v Náchodě. Tehdy se jednalo pouze o změření množství a koncentrace uhlovodíků vznikajících ve skládce, kvůli případnému využití pro výrobu elektrické energie spalováním jímané směsi plynů.

Záchranář sestupující do šachtice je vybaven ochranným protichemickým oblekem a pro případ nutné evakuace celotělovým bezpečnostním postrojem. Je jištěný kladkostrojem zavěšeným na trojnožce.

Po zprovoznění a několikaletém provozu jímacího potrubí na skládkách ve Chvaleticích a Křovicích u Dobrušky, bylo nutné provést demontáž a revizi uzavíracích armatur degazačního potrubí. Plastové potrubí průměru 200 nebo 300 mm je těmito uzávěry zakončeno v odvodňovacích šachticích, zhotovených z betonových skruží DN 1500. Hloubka šachtic se pohybuje od 3 do 10 metrů, jejich počet se odvíjí od velikosti plochy skládky. Při demontáži uzavíracích armatur a sifonů dochází k okamžitému zaplynování prostoru šachtice nedýchatelnou směsí plynů. Jedná se tedy vždy o práci v nedýchatelném ovzduší, ve stísněném prostoru na dně šachtice. V případě nefunkční uzavírací armatury dochází často k prudkému výstřiku skládkové „vody“, proto musí být pracovník vybaven ochranným protichemickým oblekem a pro případ nutné evakuace ještě celotělovým bezpečnostním postrojem.

Jímaná směs plynů obsahuje kromě téměř stoprocentní koncentrace uhlovodíků (metanu) i sirovodík (20 – 50 ppm) a oxid uhličitý (2 – 4 %). Hodnoty byly kontinuálně měřeny vícesenzorovými detektory. V roce 2000 přístrojem Oldham MX 21, v dalších letech přístrojem Auer Orion Plus, v současnosti přístrojem Dräger X-am 5600.

Zajímavé a alarmující bylo zjištění, že pracovníci skládek sice většinou vědí, že skládkový plyn hoří, a se vzduchem může za určitých podmínek vytvořit výbušnou směs, nemají však dostatek informací
o vlastnostech dalších plynů v jímané směsi, přestože se jedná o životu nebezpečné koncentrace prudce jedovatého sirovodíku nebo dusivého oxidu uhličitého. Naštěstí se zde doposud nikdy nestalo, že by vedoucí skládky nutil vlastní pracovníky k výše zmiňovaným pracím, ale raději zadal zakázku báňské záchranné službě, vybavené potřebnou měřicí a dýchací technikou a ochrannými oděvy.

Postup prací byl vždy obdobný:

• Optická kontrola výtoku skládkové „vody“ ze sifonu, kvůli možnosti nahromadění velkého množství za armaturou.

• Změření složení ovzduší v šachtici a v případě povolených hodnot prohlídka upevňovacích šroubů armatury pracovníkem přímo u dna šachtice.

• Do šachtic, které nejsou osazeny stupadly, slezl záchranář po žebříku a ten bylo nutno z důvodu úspory místa vytáhnout. Pro případ nutné evakuace byla nad šachtici instalována trojnožka s kladkostrojem (přístroj RollGliss), na kterém byl záchranář po celou dobu práce zajištěn.

• Vlastní demontáž uzavírací armatury a sifonu provedl záchranář vybavený vzduchovým dýchacím přístrojem.

• Demontovaná armatura a sifon byly pomocí lana vytaženy na povrch a předány objednateli k revizi a údržbě.

• Zpětná montáž většinou proběhla po několika dnech a vzhledem k postupnému odvětrání potrubí bez použití dýchací techniky.

Náhlé, prudké uvolnění plynu, také agentura správně označila jako „outburst“, průtrž, a došlo k ní v úterý 25. 10., v 12:36 hod., v dole Jiulishan, když v dole bylo 18 horníků. Právě tito zaměstnanci vstoupili do dolu asi půl hodiny před událostí.

Záchranářům se zatím podařilo nalézt těla 7 obětí, a jak sdělil pan Zhang Feng, vedoucí inženýr záchranářského týmu, místo, kde je dalších 11 horníků, se dosud nepodařilo zjistit. Do dolu byly vyslány 2 záchranářské týmy, každý měl 9 záchranářů. Třetí tým byl v záloze.

K odvedení plynu z postižené oblasti byly použity 2 odsávací stanice, které pracovaly na ­plnou kapacitu.

Podle pana Zhnga je pro záchranáře největší překážkou velká koncentrace plynu a velké množství uhlí, které musí být z dolu odstraněno.

Záchranáři začali odstraňovat uhlí z dolu, aby vyhledali nezvěstné horníky, když byl odsátý plyn.

Experti, podle redaktora CCTV odhadují, že musí být odstraněno 1 500 tun uhlí.

Důl má legální licenci a je v provozu od roku 1983. Roční těžba je 1 milion tun. Podle místních dozorčích bezpečnostních orgánů, se v letošním roce jedná o nejvážnější důlní neštěstí v provincii Henan.

Důl Jiulishan patří do skupiny Coal Chemical Industry Group Co Ltd. Jedná se o státem vlastněnou společnost, uvedenou mezi 500 významnými podniky.

Dvě jiné exploze plynů, ve dvou uhelných dolech usmrtily 16. srpna v Severovýchodní provincii Číny, Shaanxi, a 17. srpna v distriktu Chongqing, celkem 24 horníků.

Wofgang Möckel, který byl v šedesátých letech vedoucím Ústřední báňské záchranné stanice ve Zwickau vzpomíná na úzkou spolupráci mezi černouhelnými revíry na ostravsko karvinsku a v oblasti Zwickau Oelsnitz. Od roku 1957 byla pro studenty hornických průmyslovek ve Zwickau a Ostravě organizována vícetýdenní výměnná praxe při dobývání. Studenti z Ostravy pracovali na dolech Karl Marx a Martin Hoop a studenti ze Zwickau pak na dolech Žofie, Čs. Pionýr a Mír. Mezi HBZS Ostrava a Ústřední báňskou záchrannou stanicí ve Zwickau byla v rámci vědecko-technické spolupráce prováděná výměna zkušeností v  oblastech větrání dolů, likvidace požárů, báňské záchranářství a koksování. Tak byla možná také účast vedoucích zaměstnanců BZS ze Zwickau s odbornými přednáškami na hornických konferencích v Ostravě a Rožnově pod Radhoštěm.

Na základě rozhodnutí v roce 1965 o předání úkolů OBZS Zwickau na Sdružení kamenouhelných dolů došlo od ledna 1966 ke zřízení Ústřední báňské záchranné stanice ve Zwickau. Bylo nutné zdokonalit dosažené zabezpečení vysoké akceschopnosti k záchraně osob a majetku a odvrácení nebezpečí. Stále muselo být zajištěné věcně správné a odborné poskytnutí pomoci při důlních požárech, haváriích a jiných událostech. V rámci již organizované vědecko-technické spolupráce s příslušnými organizacemi v Československu a Polsku se prohloubila spolupráce v báňském záchranářství.

Společně s HBZS Ostrava pod vedením ing. Hájka se uskutečnila výměna praktických zkušeností a vypracování společného programu pro zlepšení výcviku a školení báňských záchranářů a vyzkoušení nových postupů zdolávání důlních požárů. Tak mohla být například přebudovaná dýmnice ve Zwickau podle vzoru HBZS Ostrava. S podporou lékařů a Hornické polikliniky ve Zwickau byla vybudovaná klimatická komora, kde mohli být všichni záchranáři otestováni za ztížených klimatických podmínek na tepelnou snášenlivost. Z iniciativy HBZS Ostrava došlo v letech 1967 – 68 k týdenním výměnným pobytům záchranářských čet. Tak byla vlastně dosažená stejná úroveň školení a výcviku. HBZS Ostrava dala k dispozici obsáhlé podklady pro školení a výcvik, mezi jinými naučný film pro záchranářský zásah na likvidaci požáru, o používání sebezáchranných přístrojů a o oživování. Po roce 1970 byly úkoly Ústřední báňské záchranné stanice předány dolu Martin Hoop a přátelské vztahy byly udržovány na základě výměny rekreantů v rekreačním středisku na Morávce v Beskydech a v Bansinu u Baltského moře. Počátkem sedmdesátých let byla těžba v oblasti Zwickau postupně utlumována a skončila i báňská záchranná služba. Výměna rekreantů pokračovala až do roku 1989.

Záchranářské záslužné kříže tří stupňů se udělují za výjimečné zásluhy při záchraně života nebo majetku projevené při zásahu báňských záchranářů, při cestě k zásahu nebo při výcviku. Medaile může být udělena i za zvláštní zásluhy o zvýšení odborné úrovně báňské záchranné služby nebo záchranářské taktiky, a to při splnění podmínky nejméně 10 let činnosti v báňské záchranné službě.

Pohled na vyznamenané a zástupce Státní báňské správy.

Na návrh ředitele HBZS Most Ing. Josefa Trykara převzali „Záchranářský záslužný kříž“ z rukou zástupců Českého báňského úřadu Ing. Martina Štemberky, náměstka předsedy Českého báňského úřadu, ředitele báňsko-technické sekce a JUDr. Pavla Dvořáka, náměstka předsedy a ředitele právně ekonomické sekce tito záchranáři:

Zlatý Záchranářský záslužný kříž

Ing. Pavel Vicherek, závodní dolu Kohinoor, záchranář od roku 1960, nyní v důchodu

 Stříbrný Záchranářský ­záslužný kříž

Ing. Peter Čmejrek, směnový technik HBZS Most, záchranář od roku1984

Ing. Pavel Lička, ředitel dolu Centrum, záchranář od roku 1990

Michal Váhal, velitel ZBZS dolu Centrum, záchranář od roku 1996

 Bronzový Záchranářský záslužný kříž

Vlastimil Jurczák, četař ZBZS dolu Centrum, záchranář od roku 1991

Jiří Plas, záchranář HBZS Most, záchranář od roku 1982

Luboš Tokár, záchranář ZBZS dolu Centrum, záchranář od roku 1992

Petr Zapletal, četař HBZS Most, záchranář od roku 1989

Předání zlatého ZZK Ing. Vicherkovi.

Slavnostního aktu se zúčastnili i primátor statutárního města Most Ing. Vlastimil Vozka, předseda Obvodního báňského úřadu v Mostě Ing. Dušan Havel MPA, generální ředitel Litvínovské uhelné Ing.Petr Kolman, ředitel HBZS v Mostě Ing. Josef Trykar a kolegové a rodinní příslušníci oceněných.

Na slavnostním večeru na hradě Hněvín byly přítomny a oceněny i tři výrazné osobnosti Litvínovské uhelné, kterým o den dříve udělil předseda ČBÚ Ing. Ivo Pěgřímek rezortní medailí Jiřího Agricoly za zásluhy o rozvoj hornictví.

Ing. Radim Slabák